Afleveringen
-
Děťátko osiřelo; jindy jej rodiče opustí uprostřed temného lesa; tatínek si vytesá ze dřeva loutku, jíž se pak směje za její natvrdlost. Máme ve zvyku se na pohádky dívat jako na produkci pro děti, která má svět ukazovat ve vlídném světle. Když však odložíme tento „disneyovský“ předpoklad, možná nám nezbude než seznat, že přinejmenším klasické pohádky ztvárňují ty nejhrůznější obavy. Tematizují bolest ze ztráty nejbližšího, chudobu, strach a hrůzu ze samoty. Ostatně když vznikaly jako literární útvar v šestnáctém a sedmnáctém století, nebyly určeny ani dětem. V učených salónech si je předčítali dospělí.
Co je tajemstvím pohádek? Ve své klasické monografii tvrdí Bruno Bettelheim, že ve schematičnosti znázorňují výchozí konfliktnost lidské situace. Všichni začínáme v popelu a teprve postupně a bolestivě se učíme žít. Osvobozujeme se od svých blízkých, přetrháváme staré vazby, navazujeme nové – a hlavně překonáváme strach. Teprve zde se projevuje možná vlídnost pohádek. Situace leckdy působí beznadějně, ale přesto má smysl jednat, být odvážný a riskovat. Asi i proto jsou pohádky příběhy o proměnách. Ty ze zvířat do lidí a zpět bývají ty méně spektakulární. Pozoruhodnější je, jak se ze zbabělého stane odvážný, jak ze skřeta velkorysý člověk.
Mexický režisér Guillermo del Toro zachoval ve své adaptaci Pinocchia toto původní jádro „pohádkové“ logiky. Ve filmu z roku 2022 ukazuje, že s vysmívaným Pinocchiem je možná vše v pořádku. Skutečný problém je zapšklý otec Geppetto, který si Pinocchia vyřezal jako náhradu za svého zesnulého syna Karla a nyní se na Pinocchia zlobí, že není zesnulým synem.
Del Toro nepromění Pinocchia ve skutečného chlapce. Není třeba. Svou odvahou a dobrosrdečnost dokázal i ve své dřevěné podobě. Pohádkové rozuzlení tkví v tom, že se otravný temný fotr promění v milujícího otce, který věčně zklamávanému Pinocchiovi konečně řekne: „Miluji ti takový, jaký jsi.“ Ač je to nezvyklá interpretace, následuje klasickou pohádkovou logiku. O žebrotě se v původních příbězích hovořilo proto, že chudoba a hlad byly běžnou zkušeností; o opuštěných dětech proto, že se lidé neschopní uživit své děti občas svých potomků vzdávali. Del Torova adaptace jako by pojmenovávala současnou chudobu: uzavíráme se do sebe, svého trápení, a možná tím ztrácíme schopnost být pro druhého blízkým člověkem.
I. Proč jsou pohádky často nelítostné? [úvod do 16:47]
II. Meme, který se šíří světem a mění naše myšlení [16:47 až 22:55]
III. Proč v pohádkách vystupuje tolik mocných žen? [22:55 až 33:30]
IV. Pinocchio: Chudá, otravná loutka – a ještě otravnější otec [33:30 až 49:20]
V. Co o nás říkají současné pohádky? [49:20 až konec]
Bibliografie
Giorgio Agamben, Pinocchio, Pinocchio: Les aventures d'un pantin doublement commentées et trois fois illustrées, Paris: Rivages, 2022.
Bruno Bettelheim, Za tajemstvím pohádek: Proč a jak je číst v dnešní době, Praha: Portál, 2017.
Guillermo del Toro, Pinocchio, Netflix Animation, 2022.
Alena Mornštajnová, „Mornštajnová: Po Haně jsem nemohla spát, knihy pro děti jsou terapie, je jim potřeba říct, že svět je laskavý“, in: DVTV, 14. 12. 2024, https://www.dvtv.cz/dvtv/videos/mornstajnova-po-hane-jsem-nemohla-spat-knihy-pro-deti-jsou-terapie-je-jim-potreba-rict-ze-svet-je-laskavy
Jack Zipes, The Irresistible Fairy Tale: The Cultural and Social History of a Genre, Princeton: Princeton University Press, 2012.
-
Nadcházejí nejkrásnější svátky v roce – Vánoce. Máme sice tendence myslet si, že tyto svátky slavíme skoro v celém křesťanském světě až na drobnosti vlastně stejně, jenže není tomu tak: rozdílů je mnoho. Vánocům se proto budou věnovat hned dvě epizody podcastu Hej, Slované – ten první ovšem zůstane u Vánoc západních, tedy katolických a protestantských. Nosí všude dárky Ježíšek? Nadělují se dárky všude na Štědrý večer? Jak vypadají v různých slovanských kulturách slavnostní pohoštění? A scházejí se celé rodiny, velké rodiny, nebo jen malé rodiny? O tom všem mudrují bratři Jakub a Lukáš Novosadovi s Pavlem Trojanem, polonistou, který má ovšem pravoslavnou manželku (které Vánoce tedy doma slaví?), s Madleńkou Šołćic, která přibližuje nevšednost lužickosrbských Vánoce, s Blankou Čechovou, která pravé české Vánoce našla až v Chorvatsku, a s Maciejem Ruczajem, který naopak v Česku slaví Vánoce v tradičním polském duchu. Tak radostné a požehnané svátky vám všem, přátelé! Na úvod Lukáš vysvětlí, že není dárkonoš jako dárkonoš, že jsme přišli o některé své, jaké naopak máme v Evropě, a to nejen té slovanské, načež předvede, že Vánoce se postupně dlouhodobě unifikují a stírají se krajové rozdíly, což doloží vyprávěním o folklorním zázemí srbské Lužice, kde dodnes chodí několik typů dárkonošů včetně těch temných, kteří odnášejí zlobivé děti do lesů.
O počtu dárkonošů v Polsku pak sourozenci diskutují s Pavlem Trojanem, ředitelem české pobočky Polské turistické organizace, který však není s to se s jistotou počtu postav, jež v Polsku dárky nadělují, dopočítat. Místo toho líčí, co ho baví na polských Vánocích, v čem se liší od českých, a přibližuje zejména podobu vánoční tabule. Z osobního života dodává, jak se žije člověku, který se profesně věnuje polské kultuře, žije v Česku a kromě střetu těchto dvou kultur slaví ještě Vánoce pravoslavné, jelikož má manželku ze srbské Vojvodiny. Lze přestát tolikero Vánoc a neuslavit se?
Následně zavítáme ještě jednou do srbské Lužice, kde někdejší dramaturgyně lužickosrbského Národního divadla Madleńka Šołćic svou neopakovatelnou směsí češtiny a hornolužické srbštiny líčí, jak slaví Vánoce lužickosrbští katolíci, co jedí, kdy je hlavní bohoslužba, kterého dárkonoše si zvolila její rodina, v čem se lužický Mikuláš liší od českého, a jak do Vánoc konkrétně její rodiny už navěky vstoupil český kamarád, který pomohl jejím dětem pochopit, že Rumpodich, tedy lužickosrbský dárkonoš, potřebuje taky někdy odpočívat v teplých krajích.
Třetím hostem je spisovatelka Blanka Čechová, která se provdala do Chorvatska a zažívá Vánoce na dalmátské vsi. „Až tam jsem našla pravé české Vánoce, ty ladovské, i když samozřejmě bez
sněhu,“ vypráví. A přibližuje zvyk družit se na Štědrý den s velkou rodinou, dárky nadělovat až na Boží hod, kdy spolu má zůstat malá rodina, ale také to, že její chorvatský manžel, zkušený rybář, nevěřícně v Česku zírá na to, jak nešikovně a tupě zabíjíme kapry. Ostatně nevěří ani oblíbeným zdejším rodinným historkám o vánočním dušení se rybí kostí: „Vždyť vykostit rybu je tak snadné!“
Čtvrtým hostem je polský diplomat a politolog Maciej Ruczaj, který slaví Vánoce v Praze se svou českou manželkou, ale slaví je na polský způsob. Vypráví o svých katolických tradicích, o polských vánočních zvycích, které nesmírně děsí Čechy, o významu zpívání koled, o tom, kolik musí být na stole jídel a jakých, a nakonec dělá nám všem včetně Pavla Trojana pořádek i v počtu polských dárkonošů, neboť vysvětluje, že v Polsku to není jednoduché, jelikož z důvodu pohnuté polské nedávné historie tam každý dnes žije jinde, než kde žili jeho prarodiče. Což se nakonec promítá i do tak výsostných svátků, jako jsou o Vánoce. Čech si to vlastně neumí pořádně představit.
Aneb konečně podcast, který vám přináší dárek za dárkem.
-
Zijn er afleveringen die ontbreken?
-
Nadcházejí nejkrásnější svátky v roce – Vánoce. Máme sice tendence myslet si, že tyto svátky slavíme skoro v celém křesťanském světě až na drobnosti vlastně stejně, jenže není tomu tak: rozdílů je mnoho. Vánocům se proto budou věnovat hned dvě epizody podcastu Hej, Slované – ten první ovšem zůstane u Vánoc západních, tedy katolických a protestantských. Nosí všude dárky Ježíšek? Nadělují se dárky všude na Štědrý večer? Jak vypadají v různých slovanských kulturách slavnostní pohoštění? A scházejí se celé rodiny, velké rodiny, nebo jen malé rodiny? O tom všem mudrují bratři Jakub a Lukáš Novosadovi s Pavlem Trojanem, polonistou, který má ovšem pravoslavnou manželku (které Vánoce tedy doma slaví?), s Madleńkou Šołćic, která přibližuje nevšednost lužickosrbských Vánoce, s Blankou Čechovou, která pravé české Vánoce našla až v Chorvatsku, a s Maciejem Ruczajem, který naopak v Česku slaví Vánoce v tradičním polském duchu. Tak radostné a požehnané svátky vám všem, přátelé! Na úvod Lukáš vysvětlí, že není dárkonoš jako dárkonoš, že jsme přišli o některé své, jaké naopak máme v Evropě, a to nejen té slovanské, načež předvede, že Vánoce se postupně dlouhodobě unifikují a stírají se krajové rozdíly, což doloží vyprávěním o folklorním zázemí srbské Lužice, kde dodnes chodí několik typů dárkonošů včetně těch temných, kteří odnášejí zlobivé děti do lesů.O počtu dárkonošů v Polsku pak sourozenci diskutují s Pavlem Trojanem, ředitelem české pobočky Polské turistické organizace, který však není s to se s jistotou počtu postav, jež v Polsku dárky nadělují, dopočítat. Místo toho líčí, co ho baví na polských Vánocích, v čem se liší od českých, a přibližuje zejména podobu vánoční tabule. Z osobního života dodává, jak se žije člověku, který se profesně věnuje polské kultuře, žije v Česku a kromě střetu těchto dvou kultur slaví ještě Vánoce pravoslavné, jelikož má manželku ze srbské Vojvodiny. Lze přestát tolikero Vánoc a neuslavit se?Následně zavítáme ještě jednou do srbské Lužice, kde někdejší dramaturgyně lužickosrbského Národního divadla Madleńka Šołćic svou neopakovatelnou směsí češtiny a hornolužické srbštiny líčí, jak slaví Vánoce lužickosrbští katolíci, co jedí, kdy je hlavní bohoslužba, kterého dárkonoše si zvolila její rodina, v čem se lužický Mikuláš liší od českého, a jak do Vánoc konkrétně její rodiny už navěky vstoupil český kamarád, který pomohl jejím dětem pochopit, že Rumpodich, tedy lužickosrbský dárkonoš, potřebuje taky někdy odpočívat v teplých krajích.Třetím hostem je spisovatelka Blanka Čechová, která se provdala do Chorvatska a zažívá Vánoce na dalmátské vsi. „Až tam jsem našla pravé české Vánoce, ty ladovské, i když samozřejmě bezsněhu,“ vypráví. A přibližuje zvyk družit se na Štědrý den s velkou rodinou, dárky nadělovat až na Boží hod, kdy spolu má zůstat malá rodina, ale také to, že její chorvatský manžel, zkušený rybář, nevěřícně v Česku zírá na to, jak nešikovně a tupě zabíjíme kapry. Ostatně nevěří ani oblíbeným zdejším rodinným historkám o vánočním dušení se rybí kostí: „Vždyť vykostit rybu je tak snadné!“Čtvrtým hostem je polský diplomat a politolog Maciej Ruczaj, který slaví Vánoce v Praze se svou českou manželkou, ale slaví je na polský způsob. Vypráví o svých katolických tradicích, o polských vánočních zvycích, které nesmírně děsí Čechy, o významu zpívání koled, o tom, kolik musí být na stole jídel a jakých, a nakonec dělá nám všem včetně Pavla Trojana pořádek i v počtu polských dárkonošů, neboť vysvětluje, že v Polsku to není jednoduché, jelikož z důvodu pohnuté polské nedávné historie tam každý dnes žije jinde, než kde žili jeho prarodiče. Což se nakonec promítá i do tak výsostných svátků, jako jsou o Vánoce. Čech si to vlastně neumí pořádně představit.Aneb konečně podcast, který vám přináší dárek za dárkem.Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.czX: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz
-
Byznys, který má svůj vrchol jednou za rok, to je výroba vánočních ozdob, jak se plánuje? „Vrchol je jen jeden, výroba začíná s ročním předstihem, kdy plánujeme nové kolekce a vybíráme i barvu následujícího roku. Rok 2025 bude ve znamení mocha mousse,“ říká Kateřina Šrámková, majitelka sklářské manufaktury Koulier - výrobce ručně malovaných a foukaných vánočních ozdob, a také majitelka zámku Loučeň.Český zákazník je prý věrný tradičním barvám a trendy u nás moc nefungují. „Lidé kupují ozdoby i přes celý rok, děláme exkurze a chceme, aby byla možnost nákupu i v lednu, máme i produkty na Velikonoce. Taky se ozdoby kupují jako svatební dary, nebo na nejrůznější výročí,“ komentuje Šrámková provoz firmy. „Vánoční ozdoby jsou produkt udržitelný, do výroby jsme se pustili proto, že jsme chtěli zachránit tradiční řemeslo, naše ozdoby byly i na stromečku v Evropském parlamentu v době českého předsednictví,“ říká Šrámková. Výroba foukaných ozdob byla stříbro kraje, na zámku Loučeň se pravidelně funguje expozice příběh vánočního stromečku, kde pokračuje tradice českých ozdob. „Nechtěla jsem, aby lidé, kteří tohle řemeslo umí, přišli o práci,“ přibližuje majitelka Zámku Loučeň období vzniku její firmy. Nakonec ji ke startu vlastního byznysu donutilo uzavření jedné ze zbývajících výroben foukaných ozdob v Česku. Start firmy zaplatili s manželem z rodinných prostředků, na byznys plán a pomoc bank prý nebyl prostor. „Ani dnes ještě nevím, jestli se z těch červených čísel letos dostaneme, stále prodáváme, ale až na konci roku si budeme moci říct, je to celé v plusu. Letošní rok určitě v plusu bude. Ale žene mě, že si vždycky můžeme říct, že meziročně jsme lepší.“ Mladí zákazníci podle Šrámkové chtějí často skleněné figurky, anděl je nejoblíbenější ozdoba a musí být vždy v sortimentu. Cesta k záchraně řemesla má podle Šrámkové tři milníky, firma musí přestat být v červených číslech, přijdou noví lidé a začnou se učit od mistrů, a ve finále je cílem Šrámkové to, aby všechny zaměstnance mohli nahradit mladí lidé se zájmem o obor.
Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.czX: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz
-
Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.czCo čeká Česko v roce 2025? Budou se řešit ceny energií i sněmovní volby, ve kterých podle průzkumu můžou uspět Motoristé i Stačilo! Kateřiny Konečné. Jaký osud čeká Přísahu Roberta Šlachty. A kdo půjde do vlády s Babišem? Po roce od střelby na Filosofické fakultě UK se ukazuje, že případ se ministrovi Rakušanovi povedlo dokonale vymlčet. U Echo Porady se znovu setkáme po Nové roce.X: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz
-
Pár dní před Velikonocemi v roce 2019 zachvátil katedrálu Notre Dame požár. Tehdy měl možná nejeden z nás pocit, že sleduje symbolický zánik západní křesťanské civilizace. Teď v adventu se po pěti letech s velkou slávou katedrála znovu otevřela. Naše doba nemá moc důvodů k nějakým radostným kolektivním prožitkům, ale na tento bychom snad tak pohlížet mohli. Také až na výjimky se z toho lidé radovali a kritických řečí bylo méně než obvykle – třeba ve srovnání s olympiádou před půlrokem. Myslím, že převládal pocit radosti, že Naše Paní zas stojí a září ve své vznešenosti a obnovené kráse. A to nejen ve Francii, ale také u nás. K debatě se sešel výkvět české kunsthistorie a medievalistiky, podpořený duchovním správcem roudnické diecéze, kde stojí krásný gotický chrám ze 14. století. Kunsthistorii zastupovala Klára Benešovská, Pavel Kalina a Peter Kováč, medievalistiku Martin Nodl a z Roudnice přijel páter Martin Brousil.
-
Hynek Čermák a Josef Toman si do svého podcastu Men's factor pozvali Janu Havrdovou. Havrdová je mistryně světa ve fitness step, členka hospodářské komory České republiky a prezidenta České komory Fitness. Mluvilo se tak především o zdraví, sportu a prevenci, podle Havrdové by měl každý člověk hledat svůj potenciál a řešit, jak může být prospěšný pro společnost. „Jsme strůjci vlastního štěstí, musíme řešit, jak my můžeme pomoct společnosti, ne čekat, že se o nás společnost postará,“ říká a mluví i o tom, že zdraví nevzniká v nemocnicích. „My jako fitness jsme nedílná součást primární prevence,“ dodává a podle ní je právě prevence základ zdravého života.
„Hýbeme se pravidelněji než dřív, současně v Evropě 45 procent lidí říká, že se nehýbe nikdy, u nás je to jen 25 procent. Věřím tomu, že je to součást nějaké zdravotní a pohybové gramotnosti, vědět, proč se mám hýbat, než čekat, že se budu jen válet zdravotnictví nás pak opraví, říká Havrdová.
„Společnost ztrácí schopnost komunikace, měli bychom se víc zaměřovat na obsah než formu, často vyhrává kdo má větší ramena, nebo kdo bude peprnější na sociálních sítích,“ komentuje Havrdová současnou komunikační dobu pod vlivem sociálních sítí a komunikace zaměřené na prezentaci, ne obsah.
Covid byl podle Havrdové pro sport a fitness velkou ránou, obrovská frustrace provozovatelů sportovišť se ale nakonec obrátila v pozitivní nástup rozumného přístupu k vlastnímu zdraví. „Lidé se o sebe začali víc starat, vidím to kolem sebe,“ říká a dodává, že politici často bohužel vnímají sport jako individuální záležitost a neřeší, jak sportovní aktivity zabudovat do systému a vybudovat prostředí vstřícné k pohybu. Podle Havrdové je pozitivním příkladem například projekt Aktivní škola, který se snaží motivovat ředitele škol a studenty k aktivnímu pohybu. Mají děti dostatek pohybu a čemu by (ne)pomohla hodina tělocviku týdně navíc? Sledujte nový podcast Men's factor!
-
Než vstoupíte do retrospektivní výstavy Mariny Abramović, kterou lze aktuálně navštívit v Curychu, strávíte nějaký čas v takzvané dekompresní místnosti. Zde sedíte v šeru, mobil i jiná zařízení odevzdáte a tiše koukáte před sebe. Umělkyně to popisuje jako příležitost „odpoutat se od vnějšího světa a znovu se napojit nitro“. Na nápad zahrnout do výstavy dekompresní místnost jsme ji přivedli my, návštěvníci. Prý pobíháme po galeriích s mobilem v ruce jak chovanci nějakého ústavu, ne jako svobodní lidé. Artefakty si fotíme, snad abychom si je pak doma v klidu prohlédli. „Zůstaňte v tom případě, prosím, raději doma,“ žádá Abramović. S mobilem v ruce stejně nic nevnímáme. Jenže neschopnost dívat se nejspíše nějak souvisí s neschopností žít.
„Odpoutat se od vnějšího světa a znovu se napojit nitro“ – přesně k tomu v době ovládnuté vědou vyzýval Henri Bergson, filozof první poloviny dvacátého století a nositel Nobelovy ceny za literaturu. Na jeho přednášky docházely tisíce posluchačů, jeho knihy byly čteny napříč obory a uznání si vymohl i mezi politiky. V roce 1917 dokonce vyjednával s Woodrowem Wilsonem o zapojení Spojených států do války. A podle Anatola France nám Bergson může odpovědět na to, proč jsme tak smutní.
Věda a technologie nás zaklely do jediného typu sebevztahu. Obsesivně o sobě přemítáme místo toho, abychom žili. Emoce neprožíváme, ale pitváme, čímž je pitvoříme, a tím deformujeme své nitro. Věda nás učí vše chápat jako objekty existující v prostoru. To je jistě mnohokrát i správné. Problém je, když takto vnímáme i svůj život. Třeba svobodu, která není pro život zrovna nepodstatná, pak honíme po světě stejně jako stíháme v galerii obrazy. S mobilem v ruce ji chceme ukořistit, jako by to byla lovná zvěř.
Bergson, jehož otec byl významný skladatel a hudebník, chápe naše já na pozadí hudební melodie. Taková melodie není sumou momentů, které by byly vedle sebe jako prostory v místnosti. Melodii lze analyzovat, třeba i symbolicky zapsat, ale pak už je to právě zápis, ne melodie. Vědecký přístup k životu nás učí schematizovat si život, jenže my jsme začali považovat schéma za život. Navrátit se k osobnímu prožitku znamená pokusit se začít znovu žít, možná se stát dokonce svobodnými, aspoň ve vrcholných okamžicích.
Ve více doufat nelze. Svoboda je výjimečná i v případě velikánů, upozorňuje Bergson. Že by schopnost vnímat třeba krásu souvisela se schopností žít svobodně? A lze ztracený smysl pro umění znovu získat?
Kapitoly
I. Proč se smějeme? [Úvod až 22:50]
II. Bergson a Černý: Každá velká filosofie je návratem k osobnímu prožitku. [22:50 až 29:00]
III. Příběh filosofa a jeho doby: Proč jsme tak smutní? [29:00 až 47:00]
IV. „Ten čas nezraje, pouze stárne.“ [47:00 až 1:12:10]
V. Problémy řešte se zřetelem k času spíše než k prostoru. [1:12:10 až konec]
Bibliografie
Marina Abramovic, Die Kunst der Überwindung, in: Sternstunde der Philosophie, 3. 11. 2024, https://medien.srf.ch/-/-sternstunde-philosophie-marina-abramovic-die-kunst-der-uberwindung.
Henri Bergson, Čas a svoboda. Esej o bezprostředních danostech vědomí, přel. Jakub Čapek, Praha: Triáda, 2024.
Henri Bergson, Smích, přel. Eva Majorová – Ladislav Major, Praha: Naše vojsko, 2012.
Václav Černý, První a druhý sešit o existencialismu, Praha: Mladá fronta, 1992.
Emilly Herring, Herald of a Restless World: How Henri Bergson Brought Philosophy to the People, London: John Murray Press, 2024, Kindle Edition.
Vlasta Skalická, „Václav Černý a Henri Bergson“, in: Václav Černý – život a dílo, Praha: Ústav pro českou literaturu Akademie věd České republiky, 1996, str. 76–84.
-
Hostem podcastu Echo Pavla Štrunce byl Martin Borovka, generální ředitel Vinci Construction CS, jedné z největších stavebních skupin v Česku. Nejnovější stavbou Vinci Construction CS je dálnice D4 z Příbrami do Písku, která patří k prvním českým dálničním PPP projektem. Dálnice se slavnostně otevře v úterý 17. prosince. „Je to historický okamžik, byla to euforie už když jsme klepali na základní kámen,“ říká Borovka a dodává, že jde historicky o jeden z nejdelších úseků dálnice otevřený v Česku, což označuje za významný milník. Část dálnice už funguje v provizorním režimu a po otevření bude celá trasa plně dostupná.
Celkové investice byly 11,5 miliardy korun, stát bude dálnici splácet ročními splátkami 1,3 miliardy korun po dobu 25 let. Firma při stavbě sázela i na technologické inovace, jako je inteligentní kamerový monitoring, který zajistí rychlé řešení problémů na silnici a zvýší bezpečnost.
Podle Borovky bude mít D4 také zásadní vliv na regionální rozvoj. "Dnes je cesta z Písku na Zbraslav skoro dvě hodiny. Po otevření dálnice to bude jen 40 minut," vysvětluje a očekává i růst cen nemovitostí a rozvoj podnikání v okolí.
Martin Borovka v rozhovoru podrobně popisuje význam a přínosy projektu PPP (Public-Private Partnership) pro dálnici D4. „PPP projekt spočívá v tom, že stát si nekupuje dálnici jako takovou, ale službu. Soukromý sektor dálnici naprojektuje, postaví, provozuje a stát mu ji postupně splácí.“ Borovka zdůrazňuje, že PPP projekty jsou strukturovány tak, aby každá strana nesla jen ta rizika, která může efektivně zvládnout. Například stát zajišťuje stavební povolení a výkup pozemků, zatímco soukromý sektor se stará o financování, výstavbu a provoz.
Borovka přiznává, že s tímto prvním projektem svého druhu v Česku narazili i na určité komplikace, například s jasným rozdělením kompetencí mezi státem a soukromým sektorem. „Ministerstvo dopravy mělo tendenci zasahovat více, než bylo smluvně dáno, což jsme museli vyjasnit,“ popisuje. Podle Borovky jsou PPP projekty budoucnosti, které mohou být aplikovány nejen na dálnice, ale i na další oblasti, jako jsou školy nebo zdravotnická zařízení. „PPP není limitováno jen na infrastrukturní projekty. Pokud se poučíme, můžeme tento model využít i jinde,“ dodává.
Podle Borovky je české stavebnictví silně závislé na pracovnících ze zahraničí, zejména z Ukrajiny, Běloruska, Srbska, Bosny a Hercegoviny, Moldávie nebo Rumunska. „S tříprocentní nezaměstnaností v České republice nejsme schopni najít dostatek českých pracovníků. To je objektivní realita, se kterou musíme pracovat. Strojník dnes může vydělat mezi 500 a 750 tisíci korunami ročně. Má moderní kabinu, GPS navigaci, klimatizaci. To už není ta těžká manuální práce, kterou si lidé často představují," tvrdí a dodává, že v jeho firmě pracuje mnoho lidí, jejichž rodiny se stavebnictví věnují už po generace: „Já sám jsem třetí generace ve stavebnictví. Můj dědeček byl zedník, otec stavební inženýr. Takových příběhů máme u nás ve firmě hodně."
-
Cenzura byla v roce 1968 původně zrušena proto, aby novináři mohli psát o stalinistické minulosti prezidenta Novotného, jehož potřebovalo nové vedení KSČ zdiskreditovat. Jenže pak se to celé trochu zvrhlo…
Rok 1968 je ukázkovým příkladem, jak z jedné události může vzniknout několik různých a zcela odlišných historických příběhů. Jednou vyprávíme o roce 1968 jako o projevu demokratických tradic a přirozené touhy českého národa po svobodě, jindy podkládáme události roku 1968 za mocenský boj mezi dvěma skupinami komunistů, někdo zase hovoří o naivním pokusu o reformu nereformovatelného socialismu.
Někteří komunisté skutečně věřili, že socialismus je slučitelný s určitou mírou demokracie. Ovšem KSČ nikdy neslibovala demokracii, ale demokratizaci. Balancovala tak na ostří nože. Dobře je to vidět na týmu ekonomického reformátora Oty Šika. Jakmile začal promýšlet ekonomickou reformu, doslova samovolně se myšlení celého týmu postupně radikalizovalo. Obdobně občanská společnost po počátečním dílčím uvolnění již začala žít vlastním životem. A to velice rychle. Dokazuje to manifest 2000 slov z června 1968. Během pár měsíců se stal tento tlak větší, než kam si mohlo vedení KSČ dovolit zajít s ohledem na spojence. Na druhou stranu se jim ale líbila popularita, které se u obyvatelstva těšili. Dubček se to pořád snažil uhrát tak, aby se líbil lidem a nenaštval Brežněva. Pořád lavíroval. Je ovšem otázkou, jestli to vůbec mohl do srpna 1968 hrát jinak, pokud nechtěl otevřenou roztržku se Sověty. Ovšem ani on se nechtěl vzdát vedoucí úlohy strany, která byla zakotvena v Ústavě. Pokud by nás neobsadila vojska Varšavské smlouvy, museli by komunisté proti občanské společnosti sami nějak zakročit.
-
14. prosinec je dnem pro Evropu významného výročí, jež si ale připomínáme jen zřídka, neboť do obecného povědomí prostě nepatří. V tento den přitom byla v roce 1995 v Paříži definitivně podepsána Daytonská mírová dohoda, poslední podmínka pro ukončení války v Bosně a Hercegovině, jednoho z vůbec nejhorších evropských konfliktů od konce 2. světové války. Jak významná Daytonská dohoda byla? Šlo o v tu chvíli nejlepší možné řešení? A jakým způsobem probíhalo poválečné usmiřování znepřátelených etnik?
O tom a mnohém dalším si Jakub a Lukáš Novosadovi v další epizodě svého sourozeneckého podcastu povídají se dvěma vzácnými hosty: panem armádním generálem Jiřím Šedivým, bývalým náčelníkem generálního štábu Armády ČR a také velitelem kontingentu AČR v misi IFOR, následující bezprostředně po podpisu Daytonu, a Blankou Čechovou, spisovatelkou, právničkou a účastnicí civilní mise v Kosovu, kde dodnes v mnoha ohledech panuje situace srovnatelná s Bosnou a Hercegovinou.Uzavřením Daytonské mírové dohody se podařilo definitivně ukončit válku v Bosně a Hercegovině. Tento pro budoucnost západního Balkánu i celé Evropy zcela zásadní a poměrně komplikovaný dokument po skoro 30 letech od uzavření i nadále určuje uspořádání i další směřování Bosny a Hercegoviny. Smlouvou nastavený systém se ovšem ukázal jako nefunkční, Bosna a Hercegovina se nadále potýká s obrovskými problémy, v místní společnosti opět roste napětí a množí se hlasy o hrozícím nebezpečí dalšího krveprolití.V době, kdy se čím dál víc řeší téma nutnosti uzavření míru v Ukrajině, je nasnadě podívat se na okolnosti vzniku Daytonské dohody a jeho důsledky trochu blíž. Co o tomto dokumentu vlastně víme? Jaké byly jeho cíle? A povedlo se je naplnit? Tehdejší úsilí mezinárodního společenství motivovala snaha udržet Bosnu a Hercegovinu pohromadě a rovnoměrně rozdělit správu země mezi tři v tu dobu znesvářená etnika. Kvůli implementaci sjednaných podmínek vznikl speciální Úřad vysokého představitele pro Bosnu a Hercegovinu. NATO zároveň organizovalo několik vojenských misí, které měly dohlížet na udržení míru. První a nejzásadnější byla právě mise IFOR, v rámci které působil i kontingent AČR pod vedením armádního generála Jiřího Šedivého. Ten v rámci podcastu nastiňuje tehdejší nálady v bosensko-hercegovské společnost i hlavní problémy, s nimiž se vojáci museli v prvních měsících potýkat. V rámci rozhovoru se vyjádří i k problematice rozdílných mandátů vojskOSN a NATO, přičemž se postupně dobereme i k tomu, že průběh válek na Balkáně, ale i v dnešní Ukrajině, by zcela jistě vypadal jinak, kdyby mezinárodní společenství dokázalo na vývoj situace reagovat rychleji a razantněji. Pan generál to ostatně dokládá i konkrétními příklady.S tím souhlasí i druhý host této epizody, spisovatelka Blanka Čechová, která se účastnila civilní mise v Kosovu a dlouhodobě žije v Chorvatsku, takže do rozhovoru přináší spoustu osobních zkušeností jak s válkami na západním Balkáně, tak i se současnými náladami v místní společnosti. Jakožto vystudovaná právnička se také vyjadřuje k samotné podstatě podepsané mírové dohody, jejíž naplnění považuje za nebývalý a poměrně nečekaný úspěch mezinárodní diplomacie. Jedním dechem ale hned vše problematizuje, neboť další postup mezinárodního společenství označuje za hloupý až skandální. Dokládá to i svými zkušenostmi z Kosova, přičemž neopomene zmínit i kontroverzní zapojení Madelaine Albrightové.Hosté v průběhu podcastu opakovaně vyjadřují obavy o další budoucnost Bosny a Hercegoviny, vzrůstající napětí a separatistické tendence srbské části Bosny a Hercegoviny dokládají i vlastními zážitky. Dojde na opakovanou kritiku přístupu mezinárodního společenství k válečným konfliktům, diskusi o úloze vojáka v kritických situacích i konkrétních příkladech nefunkčních programů, které mají pomáhat s obnovou poválečných společností.Jakub několikrát vše zmíněné uvede do širšího kontextu, Lukáš si závěrem povzdechne nad deziluzivním směřováním celé diskuse.
-
Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.czCo se děje v Sýrii, co se bude dít a co z toho plyne pro Evropu? Asadovy děti budou asi v pohodě, co ovšem znamená krize otců pro ostatní potomky? Alena Schillerová je v kostýmu hranolků autentická a Petr Fiala není. A co bude s Motoristy, kteří mají za sebou první kongres? Dojde i na windfall tax a Lex Babiš.X: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz
-
Hostem podcastu Hynka Čermáka a Josefa Tomana Men’s Factor byl válečný vyšetřovatel Vladimír Dzuro, který byl členem týmu vyšetřovatelů Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii a od roku 2004 do roku 2023 vedl kancelář Úřadu pro vnitřní záležitosti OSN v New Yorku.„Práce pro Interpol pro mě byla zlatá klec, vrátit se z Policejního prezidia zpátky na kriminálku ale nešlo, tak jsem se přihlásil jako voják pro zapojení do misí OSN a vyhrál místo šéfa UN Field Security v Sarajevu," popisuje Vladimír Dzuro kudy vedla jeho cesta k OSN.„Největší váleční zločinci nejsou ti, kdo drží zbraň, ale ti, kdo konflikt vyvolají z politických nebo ekonomických důvodů,“ tvrdí a dodává, že politické elity často zneužívají nacionalismus k rozdmýchání konfliktů a na příkladu Jugoslávie vysvětluje, jak politická manipulace dokázala zničit sousedské vztahy a přeměnit smíšené vesnice ve válečná bojiště.Podle Dzura je vyšetřování válečných zločinů podobné práci kriminalistů, ale mnohem komplikovanější. „Na rozdíl od běžné vraždy, kde máte místo činu a svědky k dispozici ihned, ve válce často uběhnou měsíce či roky, než se vyšetřovatelé dostanou na místo."Jeho práce zahrnovala odhalování masových hrobů, rozhovory se svědky a vyšetřování tzv. insiderů – vojáků, politiků či úředníků, kteří znali detaily o organizaci válečných zločinů. Klíčem je podle něj identifikovat nejen přímé pachatele, ale také ty, kdo dávali rozkazy. „Armáda má jasně stanovenou hierarchii odpovědnosti. Pokud velitel nezabrání zločinům svých podřízených, nebo je dokonce kryje, nese za ně plnou odpovědnost,“ říká Dzuro.Bojí se bývalý vyšetřovatel dalšího velkého konfliktu v Evropě? „Viděl jsem, jak rychle se krásná země může proměnit v bojiště. Doufám, že Evropa zůstane v míru, ale nic není samozřejmé,“ říká a dodává, že „V Evropě žijeme v míru desítky let, neuvědomujeme si, jak důležité je, koho volíme. Špatná volba politické elity může mít katastrofální dopady.“Další díly sledujte na http://www.Echoprime.czX: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz
-
Hostem podcastu HROT Pavla Štrunce byl Michal Plzák, ředitel digitálního bankovnictví v Raiffeisenbank. Mluvilo se hlavně o tom, jak musí fungovat mobilní bankovní aplikace, aby vyhovovala uživatelům a ti ji uměli využívat naplno. „Lidé chtějí hlavně jednoduchost, nejdřív se ptáme klientů a řešíme, co je jejich primární potřeba,“ říká Plzák a dodává, že to je interaktivní proces, který trvá často měsíce.
„Dnešní aplikace jsou přeplněné funkcemi, Češi jsou fanoušci QR kódů, je to oblíbený způsob placení, současně je jednoduché to zprocesovat.“ „Velké globální společnosti jako Mastercard, nebo Visa náš region považují za hodně pokročilý, byli jsme jedni z prvních v Evropě s bezkontaktním placením, využívali jsme Apple Pay, Google Pay a podobně, takže jednoznačně ve srovnání s jinými trhy nebo s trhy v západní Evropě adaptujeme nové trendy nejlépe,“ tvrdí Plzák a současně se nebrání označení, že Češi jsou trendsetteři moderních platebních metod.
Podle Plzáka se ale stále hodně lidí nechá obalamutit podvodníky a o svoje peníze tak přijdou. Mluví i o případech, kdy bankovní úředníci volají klientům, kteří chtějí provést podezřelou finanční operaci. Ti ale pod nátlakem toho, kdo je chce o peníze připravit, rad bankéřů neuposlechnou. „Jsme národ slevařů, slevy je to jediné, co v Česku funguje,“ komentuje ředitel digitálního bankovnictví v Raiffeisenbank českou povahu a dodává i to, že většina bankovních produktů je dnes zdarma, takže musí stále přicházet s inovacemi a výhodami, aby oslovili nové zákazníky.
Společnost například nedávno představila nový vzhled aplikace, kde původní ikony nahradily ilustrace, které mají přispět k větší přehlednosti. Současně Plzák mluví o finanční gramotnosti a potřebě zaměřit se i na děti a naučit je využívat bankovní aplikace správně a rozumět alespoň základně světu financí.
„V našich aplikacích najdou klienti i rady, jak a do čeho investovat. Chceme efektivně využívat data, která máme o klientech. Překvapilo mě, že klienti bance věří až tolik, že jim nevadí, když jejich data využíváme, abychom jim následně poradili třeba právě s investicemi.“ Jak jsou na tom senioři a bankovní aplikace? „Často se setkávám s ochotou naučit se pár operací, které potřebují, ale nelze to zobecnit. Očekáváme, že mladí budou sofistikovanější, ale často to také neplatí,“ říká Plzák a dodává, že věková segmentace v bankovnictví rozhodně neplatí. X: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz
-
Mezinárodní trestní soud (ICC) v Haagu vyhověl žádosti svého hlavního prokurátora Karima Khana a vydal zatykač na izraelského premiéra Benjamina Netanjahua a exministra obrany Joava Galanta. Viní je z válečných zločinů v Gaze. Zároveň vydal zatykač na vojenského velitele Hamásu Muhammada Dajfa, který je ale nejspíš po smrti. Rozhodnutí soudu není bez kontroverzí.
Kritici ho obviňují z politizace, nestranností, dvojího metru a antisemitismu. Krok ICC odsoudila i řada českých představitelů.
O politických i právních důsledcích zatykače ICC v Salonu Echa diskutovali místopředseda Poslanecké sněmovny Jan Bartošek, expremiér Mirek Topolánek, za kterého Česká republika ratifikovala římský statut, zakládající smlouvu ICC, bývalá ombudsmanka Anna Šabatová a vedoucí katedry mezinárodního práva Právnické fakulty Univerzity Karlovy Veronika Bílková.
-
Není krize středního věku jen výmluva, proč se někdo začne chovat bezohledně? Nebo je dokonce mýtem? Některým sociologům se nicméně podařilo ukázat, že v polovině života, tedy kolem čtyřicátého roku se s člověkem něco děje. Dokonce existují studie o tom, kterak je toto období ze všech nejtíživějších.
Důvody by se našly: člověk už stojí na vlastních nohách, ale také si může připadat životem lapen. Ještě mu dramaticky neubývají síly, ale už vidí stárnoucí rodiče. Ještě nevypadá staře, ale první známky úpadku jsou patrné. Ještě není nic hrozné, ale člověk už zažil první ochutnávku toho, co ho čeká. Což je možná horší, než kdyby hrůza již udeřila…
Barbara Bleischová, švýcarská filozofka, novinářka a moderátorka pořadu Sternstunde der Philosophie ve své letošní knize Střed života ukazuje, že za určitých podmínek to tak být nemusí. Tvrdí, že současný pohled na krizi středního věku je příliš určen ideálem mládí. Sama se opírá o antické hledisko, dle kterého je střední věk vrcholem života. Síly ještě neubývají, ale už máme zkušenosti. Ostatně podle Aristotela je střední věk proto nejplodnější fází.
Na pozadí antických teorií autorka navíc ukazuje, že nyní, teprve nyní, můžeme začít žít za sebe sama. V první části života to bývají druzí, kteří určují náš život. Odvedou nás do školky, školy, občas pomůžou s první prací, dlouho žijeme pod dohledem. Nejpozději ve druhé části života nám nezbývá než začít žít život z vlastních sil. Už se po nás nikdo neshání, nikdo nás nekontroluje, zjišťujeme, že na nás nikdo nečeká, že nic nejde samo od sebe. To sice nezní jako povznášející fáze, ale možná je tou vůbec nejfilozofičtější.
Kapitoly
I. „Kdo říká: ‚Je mi třicet‘ říká: stárne.“ [úvod až 7:30]
II. Již jen nějaká krize nás může zachránit. [7:30 až 17:35]
III. Topologie středního věku [17:35 až 43:00]
IV. Spojenci středního věku: Ironie, generativita, údiv [43:00 až konec]
Bibliografie
David G. Blanchflower, Andrew Oswald, „Do Humans Suffer a Psychological Low in Midlife? Two Approaches (With and Without Controls) in Seven Data Sets“, in: National Bureau of Economic Research, August 2017, https://www.nber.org/papers/w23724.
Barbara Bleisch, Mitte des Lebens. Eine Philosophie der besten Jahre, München: Hanser, 2024.
Eliot Jaques, Death and the mid-life crisis, in: The International Journal of Psychoanalysis, 4, 1965, str. 502–514.
Gail Sheehy, Passages: Predictable Crises of Adult Life, New York Bantam Books, 1977.
Luigi Zoja, „Podněcujte svou vášnivost!“, in: Echoprime, 5. 12. 2024, https://www.echoprime.cz/a/HtXUy/podnecujte-svou-vasnivost
-
Hostem podcastu Echo Pavla Štrunce byl Pavel Hroboň, lékař, člen Národní ekonomické rady vlády a také bývalý náměstek ministra zdravotnictví. Za ministrování Tomáše Julínka z ODS byl právě Hroboň autorem reformy, která zahrnovala i kontroverzní poplatky za návštěvu lékaře.
Jaký recept by předepsal českému zdravotnictví dnes? Systém zdravotní péče by měl být nastaven podobně jako léková politika, tedy základní péče hrazená z veřejného pojištění a nadstandardní placená pacientem, myslí si Hroboň a dodává, že na doplatky za léky si lidé zvykli hned, není důvod, aby podobně nemohla fungovat i komplexní péče. „Máme strukturu nemocnic a péče jako v minulém století, zdravotnictví je jako důchodový systém. Senior stojí násobně víc než člověk v produktivním věku a starých lidí bude stále víc,“ říká lékař a dodává, že staří lidé jsou často hospitalizování delší dobu, protože pokulhává systém následné péče.
Jak má vypadat preventivní péče, aby ji lidé začali víc využívat a systém tak šetřil na následné péči o pacienty s rozvinutým onemocněním? Hroboň si myslí, že by lidé měli dostávat benefity z veřejného zdravotnictví výměnou za to, že budou docházet i na prevenci, která pro ně není tak příjemná. Jak by se mělo změnit fungování nemocnic a počítá české zdravotnictví s nárůstem seniorů, vzhledem k prodlužování věku dožití?
-
Rok 1956 byl v socialistickém bloku docela bouřlivý. Nejdříve na XX. sjezdu KSSS Nikita Chruščov vystoupil proti tzv. kultu osobnosti a odhalil některé Stalinovy zločiny. Pak následovalo Poznaňské povstání proti komunistické vládě v Polsku. Proti dělníkům museli nasadit polští komunisté 10 000 vojáků Polské lidové armády a příslušníků státní bezpečnosti s asi 360 tanky a 30 obrněnými transportéry. O život přišlo asi 70 protestujících a 8 příslušníků bezpečnostních sil. V říjnu vypuklo v Maďarsku celonárodní povstání proti sovětské diktatuře. Maďaři proti komunistům statečně bojovali se zbraní v ruce a Sověti nakonec museli podniknout masivní vojenskou intervenci za pomocí tanků a nejmodernějších bojových letadel. Maďarů padly desetitisíce, možná statisíce. Již v roce 1953 došlo i v NDR k lidovému povstání, kdy statisíce dělníků vstoupily do stávky a na mohutných demonstracích požadovali odstoupení vlády a svobodné volby.
Československo ale setrvávalo v mrtvolném klidu. Žádná revoluční nálada - jako v okolních zemích - v Čechách nepanovala. Češi byli poslušní a zřejmě se domnívali, že se mají relativně dobře. Antonín Novotný, který vedl KSČ od odvolání Slánského, neměl zájem provádět nějaké změny, ani připomínat zločiny stalinismu. Horlivost českých komunistů byla tak velká, že při návštěvě Moskvy v létě 1953 bylo vedení KSČ dokonce pokáráno za dosavadní hospodářskou politiku, zejména za přílišné investice do těžkého průmyslu a mechanické združstevňování. Dá se tedy říci, že naši komunisté byli jsme papežštější než sám papež.
Až po období určitého tápání začala velice opatrná destalinizace. Spisovatelé začali kritizovat umlčování svých kolegů, probudili se i studenti. Ta pravá Chruščovovská euforie ovšem nastala až s vážnými ekonomickými problémy třetí pětiletky na počátku 60. let, kdy došlo k poklesu národního důchodu o jednotky procent, na což Novotný reagoval politickou čistkou ve straně, kulturním uvolněním a přípravou technokratické reformy. Pohyb se společnosti začal pomalu směřovat k celkovému uvolnění 60. let, které bylo i u nás ovlivněno atmosférou kulturní a společenské revolty především mladých lidí
-
Nová epizoda sourozeneckého podcastu Hej, Slované se poprvé nedívá za hranice, nýbrž do českého nitra: na zdejší folklor, na lidové písně a konkrétně nad knižní novinkou Řemeslo má zlaté DNA na to, jak se u nás vyvíjel žánr písně práce. A to samozřejmě nejen za komunismu, ale taky dávno předtím či v posledních letech. Ostatně co to vlastně je lidová píseň? Existuje ještě něco takového? A nenastal čas začít se kriticky dívat na padesátá léta minulého století, která vlastně jsou posledním obdobím, kdy bylo možné písně na vesnicích sbírat a zapisovat? A která položila základ mnohému, co je v nás dosud? Ostatně je český folklor něco víc než cimbálovka ze Slovácka nebo Valašska? Jak znějí písně ze západních Čech? O tom všem mudrují Jakub a Lukáš Novosadovi s vedoucím kapely Lidová muzika z Chrástu Vojtěchem Koubou a badatelem z Etnologického ústavu AV ČR Matějem Kratochvílem.
„Píseň práce je zdaleka nejvíce zpolitizované téma českých písní, ale zdaleka to neplatí jen pro komunismus, tak tomu bylo už v 19. století. Je to téma spojené s obrovským předporozuměním,“ říká Vojtěch Kouba a dodává, že třicet pět let po sametové revoluci už je snad čas podívat se na to, jak se žánr v české podobě po staletí vyvíjel. Práce je totiž téma, jímž jsme neustále obklopeni, trávíme v ní většinu života, píšou se o ní vědecké práce, točí se o ní seriály, píše se o ní poezie… ale kupodivu si o ní nezpíváme. Snad že zmizelo pospolné prožívání práce. Přičemž paradoxně zároveň pořád při práci, tedy jistém jejím druhu, máme potřebu zpívat – vždyť stačí začít se doma ohánět šroubovákem nad stavebnicí nové skříně a člověk si rád zanadává a začne broukat.
Úbytek písní o práci je dán také proměnou pracovního způsobu života: řemesla měla spoustu svých specifik, o kterých bylo zajímavé zpívat, každé mělo svůj svébytný šťavnatý slovník, zatímco od druhé půlky 20. století se všechny tyto rysy práce vytrácí a je méně, o čem zpívat. Přesto ještě v 19. století vznikaly písně třeba o stávkách, které dodnes fungují jako spolehlivější pramen než dobový tisk, anebo písně hornické, připomíná Matěj Kratochvíl. A rovnou vysvětluje, co je to lidová píseň a kdy se píseň takovou stává. Je to proces živelný, nekonečný, složitý, rozhodně svobodný, jejž paradoxně zastavuje a umrtvuje jakékoli zapsání či nahrání písně – jako byste motýla napíchli na špendlík.
Je dobré otevřeně uvést, že české prostředí si s sebou v mnoha věcech nese to, co nám dala padesátá léta, zejména na svém konci: v té době byla dotvořena síť zdejších muzeí a galerií, od té doby máme kloudně zpřístupněny památky, zkrátka kultura se tehdy v lecčems výrazně demokratizovala a změnila. Najednou tu po letech teroru byl prostor na investice do „nadstavby“, což se projevilo zrovna ve folkloristickém hnutí. Společnost byla stále traumatizována válečnými zážitky, lidé se obraceli k minulosti, vycházely knížky z 19. století – válečný prožitek přinesl obrovský posun společnosti k tradici. A folklorní hnutí si tento start s sebou nese dodnes. „Bylo by proto dobře už se konečně vyhnout černobílému hodnocení padesátých let a přijmout je v jejich plastičnosti. Včetně věcí, které přinesla hudební folkloristice, protože ta tehdy konečně našla své zázemí. To všechno je veliká práce, která nás čeká,“ uvádí Vojtěch Kouba.
Řeč je také o fascinující databázi Etnologického ústavu AV ČR lidoveprameny.cz, která postupně zpřístupňuje všechny sebrané a zapsané české lidové písně, a to nejen podle textů, ale také podle melodií, takže jde vyhledávat, jak kdo kdy a kde použil který nápěv na který text. Dozvíte se také, že lidové prameny se snažilo mapovat a mít o nich přehled už Rakousko-Uhersko nebo že za první republiky se schválně nesbíraly maďarské písně na Slovensku ani německé v českých zemích. Ostatně stihli jsme před odsunem Němců zapsat a uchovat aspoň něco?
Aneb konečně podcast, který si dovede zpívat.
Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.cz
- Laat meer zien
