Afleveringen
-
Zvu vás k poslechu další epizody podcastu Jedno procento, kam si zvu lidi, které mám rád, kterých si vážím nebo kteří mě zajímají. Odhaduju, že jich je v populaci minimálně jedno procento, takže zásoba budoucích hostů je stále velká.
Tím dnešním je Vojtěch Bednář, muž, kterého Wikipedie označuje za firemního sociologa, on sám sebe vidí jako boomerskou konzervu a já ho znám ze sociálních sítí či publikovaných textů jako chytrého glosátora.
O čem jsme si povídali? O spoustě věcí, mimo jiné o tom, jak odnačit opice, aby sahaly na banány, taky o tom, proč se z hippies v šedesátých letech staly o dvě desetiletí později Homer či Marge Simpsonovi, anebo třeba i o sličných myších.
Přeju hezký poslech!
Shrnutí jako obvykle napsal podle záznamu celé epizody Sonnet 3.7 Claude.
Na rozhraní světů: Firemní sociolog Vojtěch Bednář o řádu uprostřed chaosu
Bednář, firemní sociolog a sebeproklamovaná "bumerská konzerva", přináší do rozhovoru pozoruhodnou směsici teoretického vhledu a praktických zkušeností z terénu lidských vztahů.
"Mně udělá obrovskou radost, kdykoliv se povede někoho potěšit, někoho pochválit nebo někomu ukázat, že je dobrý," říká s porozumění tomu, co lidi skutečně motivuje. "Největší radost nám udělá to, co dáme, ne to, co dostaneme."
Za nenápadnou fasádou konzervativního gosátora se skrývá muž, jehož profesí je vstupovat do firemního prostředí jako krizový diplomat. Živí se rozmotáváním propletenců osobních konfliktů a vytvářením funkčních kolektivů z rozdělených táborů. "Když jsou někde ONI, tak jsme MY. A podél osy MY versus ONI má tendenci vznikat nevraživost, řevnivost a nakonec konflikt," vysvětluje.
Bednářovo myšlení je ukotveno v hluboké fascinaci společenskými mechanismy. S lehkostí vyprávěče přechází od sovětských dálkově ovládaných autíček svého dětství k myšlenkovým experimentům s opicemi ilustrujícím vznik kulturních tabu. "Vytvořili jsme tabu. Tohle je kultura," uzavírá s úsměvem vyprávění o experimentu, kde opice dodržují pravidla, aniž by věděly proč.
A co jiné jsme my, lidé, než sofistikované opice v oblecích?
Jako konzervativec vidí Bednář určitou nevyhnutelnost v tom, jak se i ty nejrebelnější generace nakonec přikloní k tradičním hodnotám. "Naprostá většina amerických hippies ze šedesátých let se během dekády stala naprosto průměrnými lidmi. Člověk, který byl v roce 1969 hrdým příslušníkem květinových dětí, se stal v osmdesátých letech Homerem Simpsonem."
Navzdory konzervativnímu založení není Bednář nepřítelem pokroku. Jeho postoj k umělé inteligenci balancuje mezi fascinací a opatrností. "Je to sice fajn, je to hezká věc, že to máme, je spousta krásných aplikací, dělá to obrázky, píše to texty, zahraje to písničku, všechno je to skvělý, ale byl bych pořád velmi na pozoru, co se týká kvality výatupů."
Na otázku, jak se cítí spokojený na stupnici od jedné do deseti, volí “solidní osmičku”. Je to odpověď, která odráží jeho pragmatický přístup k životu: spokojenost bez rouhání se, s vědomím, že je kam růst. A co by jeho štěstí posunulo na devítku? "Musel bych opravit barák," odpovídá s úsměvem muž, který dokáže nacházet radost v postupném budování základů, ať už jde o stavby nebo lidské vztahy.
Bednářova životní filosofie se možná nejlépe odráží v radě, kterou dává svým pěti dětem: "Pracovat, pracovat, pracovat a v žádném případě neustávat v jakékoliv činnosti." V době, kdy jsme zaplaveni pasivní konzumací informací, zastává Bednář aktivní přístup a neustálé vylepšování.
A jak vidí budoucnost? S optimismem temperovaným realismem: "Za 10 let bude svět lepší než je teď. Ale když si potom tu otázku položíme opačně, tak budeme říkat, že je horší, než byl před 10 lety."
-
Dnes jsem tu s jednou starší epizodou. Vy víte, že je většinou nepouštím, konec konců si je každý může dohledat v archivu.
Ale tentokrát mám dobrý důvod. Navíc docela pozitivní. Když jsem v říjnu 2022, takže skoro před dvěma a půl roky, mluvil ve smíchovském studiu v Node5 s Petr Lastovka, jedna z otázek, které taky zazněly, byla: “Jak by se jmenovala vaše autobiografie?”
Tehdy jsme si s Petrem ještě vykali, a on odpověděl: "Umřel jsem, ale už je mi líp."
A teď ta dobrá zpráva. Knížka s tímhle názvem právě vyšla, a to nákladem Deníku N, a myslím, že je to dobrý důvod pustit si znovu podcast, který jsme tehdy natočili, a kde, troufám si odhadnout, její jméno veřejně zaznělo poprvé.
Zároveň by i tenhle podcast mohl fungovat jako pozvánka na natáčení podcastu nového. Tentokrát ho budu dělat společně se svým kolegou Luďkem Staňkem v sérii, které říkáme Book Club a vy můžete na jeho natáčení a na Petra Laštovku přijít dokonce osobně.
Takže vás zvu 10. dubna ve čtvrtek od půl sedmé večer do knihovny Čermáka a Staňka, kde natočíme právě podcast s Petrem Lašovkou. Lístky si budete moct koupit na místě, nebojte, bude jich dost. A nebo si je dopředu rezervujte či kupte na serveru tickitstream.cz.
A teď se pojďme vrátit v čase. K milému člověku a dnes už můžem říct i skvělému spisovateli Petru Laštovkovi.
-
Zijn er afleveringen die ontbreken?
-
Tentokrát je mým hostem - no, vlastně bych měl říct, že velmi výjimečně mám hosty dva. Nebo měl jsem, v Knihovně Čermáka a Staňka na živém natáčení této epizody.
Taky bych mohl říct, že mým hostem bylo belgické pivo, ale to by bylo nezdvořilé k mým opravdovým dvěma hostům. A těmi byli šéfbarmanka Lucie Borská z baru Gulden Draak a novinář Filip Nerad z Českého rozhlasu. Proč zrovna oni dva, se dozvíte ze samotného podcastu.
Když se mě zeptáte, proč jsem natáčel s těmito dvěma lidmi zrovna o belgickém pivu, odpovím vám, že jsem jeho fanoušek, že ho mám rád, že se stalo součástí mého života. Od kdy?
V roce 2008 jsem jako mnoho jiných Čechů v Belgii, konkrétně v Brugách, zašel takzvaně na jedno. Byl nejdřív rozčílený, že točí jenom takzvaně malé, a když jsem jich vypil pět, což bylo množství, které se každému správnému českému pijáku piva zdá jako směšně malé, zjistil jsem, že je to docela dost.
A hlavně, láska byla na světě. Od prvního napití, pamatuju si to dobře.
Že si to přesně pamatuju, zdůrazňuju proto, že když se mnoha lidí zeptáte, od kdy milují belgické pivo nebo jaké bylo to jejich první setkání, tak vám řeknou: Poslyš, to si vlastně už moc dobře nepamatuju.
Ze zjevných důvodů. 7a piva jsou poměrně silná, běžně osmi- až dvanáctiprocentní, takže nějaký podcast s názvem Jedno procento jim musí připadat legrační.
Zároveň platí, že belgické pivo nemilujete kvůli alkoholu. Ty důvody jsou jiné. Může to být jeho skvělá chuť, zajímavá vůně nebo příběhy, které toto pivo provázejí.
Ale nic, to všechno se dozvíte v našem podcastu. Přeju vám příjemný poslech!
-
Před více než 10 lety založil firmu, která od té doby uspořádala přes 37 tisíc kvízů. On sám tři tisíce z nich odmoderoval. Pomohl v Česku rozšířit zábavu, která je velmi populární například v Anglii nebo mnoha jiných zemích, ale u nás si cestu k popularitě v té době teprve hledala.
Přece jen jsme zemí, kde do hospod vždycky chodilo hlavně pít pivo. Ale to se mění, mimo jiné i díky kvízům. Dnes se jich v celé republice v hospodách či klubech odehrávají každý týden stovky. Jak to funguje? Kteří lidé tuhle zábavu vyhledávají a jaké jsou tajné ingredence opravdu dobrého kvízu?
Petr “Kiimy” Molík je člověk, který zná odpovědi. Nebo by je aspoň měl znát. Vystudoval dvě vysoké školy, jeho první byznys byla firma vyvíjející mobilní aplikace a dnes se věnuje skoro výhradně kvízům a všemu kolem nich. Příjemný poslech!
-
Oba jeho dědečkové byli komunisté, sám shodou okolností prožil dospívání v Moskvě druhé poloviny osmdesátých let, a dnes patří k nejrespektovanějším zahraničním reportérům. Začínal v Nově, ale od roku 2006 působí v zahraniční redakci České televize. Byl jejím prvním zpravodajem na Blízkém Východě. Tam jsme se také seznámili, když jsme při jedné z mých návštěv Tel Avivu zašli v roce 2016 na pivo.
Nedávno oslavil osmačtyřicáté narozeniny, vlastně den před natáčením našeho podcastu v Knihovně Čermáka a Staňka. Cítí už krizi středního věku? Je potetovaný, má dlouhé vlasy a jezdí na motorce … ale to všechno prý už dávno. Povídali jsme si o tom, co nás oba baví a považujeme za důležité: o žurnalistice i válce, o lásce a nenávisti, dětech a o tom, jak vidí budoucnost. Co odpověděl? To se dozvíte. Přeju příjemný poslech!A jako bonus si můžete přečíst článek, který jako vždy podle přepisu podcastu napsala AI (Claude 3.7 Sonnet).
Jakub Szántó: Mezi válečnými zónami a mýty o objektivitěRenomovaný válečný zpravodaj otevřeně hovoří o své cestě světem konfliktů, židovské identitě a budoucnosti Blízkého východu
V pražské knihovně Čermák Staněk se rozléhá smích. Jakub Szántó, jeden z nejrespektovanějších českých válečných zpravodajů, právě popsal svůj první televizní vstup. Tehdy mladý reportér předstíral telefonát do pouštní telefonní budky a z obrazovky komerční televize znělo jeho slavné "Hello, Charlie".Dnes, o více než dvacet let později, sedí před publikem jako ostřílený veterán, který přežil bombardování v Gaze, pašoval alkohol v lahvičkách od ústní vody a vyjednával s muži ozbrojenými kalašnikovy na desítkách checkpointů.Szántóva cesta začala neobvykle - v Moskvě pozdní sovětské éry, kam se v devíti letech přestěhoval s matkou učitelkou. "Nosili jsme bledě modré pionýrské košile, ne bílé jako ostatní, a naše rudé šátky byly krásné lněné, ne ty jejich hnusné oranžové z uměliny," vzpomíná s úsměvem na dětské projevy vlastenectví v cizí zemi. Bylo mu třináct, když se vrátil do Československa, které se mezitím změnilo ze socialistického na raně kapitalistické.
"Všichni poslouchali muziku a já poslouchal Hurvínka na kazetách. Četl jsem Rasputina a myslel, že je to Saturnin," popisuje kulturní šok, který zažil. "Když někdo mluvil o Cimrmanech, myslel jsem, že jsou to nějací sousedi.
"Do světa novinařiny vstoupil náhodou. Vystudoval mezinárodní teritoriální studia, získal doktorát z moderní historie prací o českém fašistickém časopisu Vlajka, a nakonec skončil v roce 1999 v televizních novinách. "Jediná moje kvalifikace byla, že jsem studoval něco, co se týkalo mezinárodního dění, a měl jsem nějaké jazyky," přiznává.
Jeho vyprávění o začátcích v TV Nova odhaluje absurditu mediálního světa devadesátých let. "Chtěl jsem zachraňovat svět, dělat reportáže o hladovějících dětech v Africe," říká. "A nakonec jsem dělal zvířecí tečky na konci zpráv." Za každou vážnou reportáž o převratu v Zimbabwe musel natočit několik zpráv o Pamele Anderson a jejích údajně umělých tělních partiích.
Přesto se mu podařilo postupně vybudovat pozici respektovaného zahraničního reportéra. V roce 2006 přešel do České televize, kde zůstává dodnes. "Zahraniční redakce České televize je větší než řada celých redakcí v menších novinách," říká s hrdostí. "Obsluhuje celý svět a dělá to, co má - poskytuje kontext, ve kterém by lidé měli zprávy vidět.
"Když Szántó mluví o své práci válečného reportéra, je překvapivě střízlivý. "Drtivou většinu času je to hrozná nuda. Logistika, přesuny, mluvení s blbci, dávání jedné gumážky za druhou." Přesto se mezi těmito okamžiky skrývají zážitky, které stojí za to.
Jeho kniha "Za oponou války", za kterou získal řadu ocenění, nabízí pohled do zákulisí práce válečného zpravodaje. Je pravdivá zromantizovaná představa válečného zpravodaje, který každý večer skončí v hotelu na baru, láme do sebe panáky a pak má divoký sex s produkční z turecké televize? “Na Blízkém východě to tak není. Proto vždycky chceme bydlet v křesťanských čtvrtích - protože tam je ten bar," říká s úsměvem.
Szántó, sám židovského původu, strávil pět let jako zpravodaj na Blízkém východě. Své židovství nepovažuje za překážku objektivity, naopak kritizuje tuto představu jako předsudek: "Je zajímavé, že se u Žida automaticky předpokládá, že nebude k Izraeli kritický, ale když přijede Ian Pappé nebo vydá knihu Noam Chomsky, nikdo to neřeší."
V souvislosti s vydáním své nové knihy "Mezi mlýnskými kameny: Gaza a její příběh" nabízí střízlivý pohled na možná řešení: "Gaza je palestinská a měla by být základem budoucí palestinské státnosti. Problém je, že po 7. říjnu 2023 se Hamásu podařilo jediné, a t definitivně zabít mírový tábor v Izraeli."
Když přichází řeč na současnou geopolitickou situaci, Szántóův tón se mění. Mluví o znepokojení nad směřováním světa po nástupu Donalda Trumpa do čela americké administrativy. Zvlášť ho děsí Trumpova politika vůči Rusku a Ukrajině.
Přesto si zachovává jistou dávku optimismu. Na otázku, zda bude svět za deset let lepší nebo horší, odpovídá bez zaváhání: "Bude lepší."
Ve svých 48 letech se Szántó dál věnuje reportování ze světových konfliktů, jezdí na motorce, chodí na metalové koncerty se svými syny, a přitom píše knihy, které pomáhají pochopit složitost světa. Je to muž mnoha rozporů - válečný reportér s doktorátem z historie, otec a dobrodruh, Čech i Žid, skeptik i optimista.
"Písmácká sousedská tradice od Národního obrození pořád žije," říká na závěr. "Jsou věci, které nejsou hezké, ale furt je docela proč být hrdý na to, že jsme Češi."
-
Narodil se v Srbsku, od roku 1999 žije v Česku, má českou ženu a čtyřletého syna. Dlouho pracoval v IT, ale zároveň si po večerech vybudoval kariéru jednoho ze současných nejúspěšnějších standup komik. Jak Nikola Džokič říká, cítí se dnes tak z 50 procent stále Srbem a z z padesáti procent Čechem.
Před dvěma lety však korporátní džob opustil a společně se dvěma kamarády založili firmu. Nápad vznikl samozřejmě v hospodě u piva, kde taky v Česku jinde. Nedaleko Nymburka postavili menší ekologickou továrnu na výrobu dřevěných pelet, které se používají na topění. Džokič dnes tenhle provoz řídí.
“Dřevobzynys je takový Balkán českého průmyslu,” říká s nadsázkou. Jak se dá kombinovat dráha komika a šéfa výroby? A je těžší lidi rozesmát z pódia, anebo řídit v továrně? O tom všem jsme mluvili, a taky o Srbsku, bombardování, Rusku i Ukrajině.
Příjemný poslech!
Plus jsko vždy článek, který na základě audio záznamu a jeho přepisu napsala AI (Claude 3.7 Sonnet)
Drsný humor, český byznys a balkánská duše Nikoly DžokičeJe osobností, která dokáže překvapit nejen svým humorem, ale i podnikatelskou všestranností. V upřímném a místy překvapivě otevřeném rozhovoru Nikola Džokič odhalil, jak se z ajťáka a stand-up komika stal výrobcem ekologického topiva s vizí udržitelnější budoucnosti.Cesta Nikoly Džokiče do Česka začala dramaticky - jako patnáctiletý uprchlík přišel ze Srbska v době války. Jeho vyprávění o prvních dnech v české škole, kdy se učil jazyk metodou pokus-omyl, patří k nejdojemnějším momentům rozhovoru. "Zeptal jsem se, jak se řekne 'děkuji', a spolužák mi řekl 'mrdat ježka'. A já jsem tady byl měsíc, a pokaždý, když jsem byl u tabule, tak jsem se podíval na toho profesora: 'Mrdat ježka!' A nikdo mi nic neřek'," vzpomíná.
Fascinující je srovnání korporátního světa IT, kde strávil téměř dvě dekády, s "dřevo byznysem", jak ho sám nazývá. "Je to rozhodně jiný než pracovat v IT prostředí korporacích. Jsou to dva úplně odlišný světy," říká. V jeho podání je dřevařský průmysl přímočařejší, autentičtější a v mnohém připomíná balkánský přístup k životu a podnikání. "Neexistuje jiná schůzka než schůzka. Jakože se opravdu potkáte, a může to být v kanceláři nebo v lese. Není to takový to, hele, zavoláme si přes Teamsy," popisuje.
Přechod od virtuálního světa k výrobě něčeho, na co si můžete sáhnout, přináší Džokičovi zvláštní uspokojení: "Pro někoho, kdo devatenáct let vyrobil prostě virtuální věci, tak tohle je velká změna." Jeho podnikatelské ambice však nekončí u pelet. S nadšením popisuje plány na rozšíření o ekologické prvky - solární panely, systémy na sběr dešťové vody. Jako člověk, který osobně zažil válečný konflikt, nabízí také pozoruhodně empatický pohled na válku na Ukrajině. "Oni to budou cejtit dalších padesát let, nejmíň, možná i víc. To jsou generace, který budou žít a dospívat na troskách," říká. Vysvětluje také složitý postoj Srbska k rusko-ukrajinskému konfliktu, rozpolcený mezi historické vazby a současné hodnoty.
V závěru rozhovoru se Džokič zamýšlí nad smyslem života a tím, na co je nejvíce pyšný. Za svůj největší úspěch považuje možnost živit se tím, co skutečně miluje - stand-up vystupováním. "Já si nemyslím, že to spousta lidí zažije. Že začnou dělat, co milují, zjistí, že jim to jde, a ještě se tím dokáží život. I kdyby se mi v životě už nic nepovedlo, tak tohle stačí" říká s upřímností, která je pro celý rozhovor charakteristická.
Džokič je příklad člověka, který dokáže spojit zdánlivě neslučitelné světy - stand-up a výrobu topných pelet, srbské kořeny a české prostředí, technologickou minulost a ekologickou budoucnost. Jeho příběh je inspirativním svědectvím o odvaze jít za svými vášněmi a o schopnosti najít humor i smysl v nečekaných životních zvratech.
-
Známe se několik let, maximálně deset, a detaily se dozvíte při poslechu podcastu. Myslím, že jsme se poprvé viděli v divadle Troníček, kam přišel (buď omylem, nebo nějakou hloupou náhodou) ma standupové představení, ve kterém jsem vystupoval.
Protože jsme měli nějaké společné kamarády, tak jsme se o přestávce nebo po představení dali do řeči. Zaujalo mě, že má přes rameno něco jako kabelku. Jasně, muži to občas nosí, ale přiznejme si, že je to divné. Nevím, jestli jsem mu k tomu tehdy něco řekl (blbec a hulvát jsem na to dost), ale to je už jedno.
Až později jsem se od našich společných kamarádů dozvěděl, že to nebyl nějaký nepovedený módní výstřelek. Petr Král měl v té kabelce své “výpomocné” srdce. A potřeboval ho proto, aby - náhodou a třeba i během našeho vystoupení - v divadle neumřel.
Dnes už má úplně nové srdce a jak jsem napsal, vše se dozvíte v tomhle pocastu. Jen ještě podotknu: mám Petra Krále opravdu rád, považuju ho za fajn člověka a muže, který umí dělat svou práci, a myslím, že se nám povedl dobrý rozhovor.
Avšak to už posuďte sami. Příjemný poslech!
-
Mluvili jsme o tom, co je a co není tzv. fine dining, o rozdílech mezi Prahou, Londýnem nebo New Yorkem, a taky o tom, co pro kuchaře znamená michelinská hvězda. Ta první, druhá, anebo dokoce třetí. “Samozřejmě, že toužím po tom, abych Michelina získal. Ale nezblázním se, když se to nestane,” říká Radek David, jeden z nejúspěšnějších českých kuchařů.
Dlouho byl tváří známé pražské restaurace Veranda a dalších spřízněných podniků, například Babiččiny zahrady v Průhonicích. Řadu let jezdil budovat restaurace do Kyjeva na Ukrajině. A dnes je “kuchařem na volné noze”, nebo “létajícím šéfkuchařem”, který se věnuje privátnímu vaření, kuchařským kurzům či konzultacím.
Na webu RadekDavid.cz píše své zážitky z nejlepších světových restaurací i z podniků, o kterých jste nejspíš nikdy neslyšeli. Představa ideální dovolené? Obejít co nejvíc restaurací. A nechat se inspirovat a taky o tom vyprávět ostatním. Tahle práce ho naplňuje a je spokojený, ale zároveň ví či doufá, že své jméno spojí ještě s nějakým dalším podnikem.
O tom všem jsme si povídali, Přeju příjemný poslech, a jako obvykle přidávám text, který na základě podcastu vygenerovala YI (tentokrát poprvé nový Claude 3.7 Sonnet).
Miluju rondon. Je to taková naše uniforma, říká šéfkuchař Radek DavidRozhovor Miloše Čermáka s Radkem Davidem nabízí fascinující vhled do zákulisí kulinářského světa, který přesahuje hranice běžné konverzace o jídle a vaření.Davida, který po dvou dekádách v legendárních pražských podnicích Babičina zahrada a Veranda nyní působí jako "létající šéfkuchař" na volné noze, charakterizuje pozoruhodná upřímnost a nezaměnitelná vášeň pro řemeslo. Jeho nová profesní etapa není jen pragmatickým kariérním obratem, ale projevem hlubší filozofie – touhy po autentické tvůrčí svobodě a sdílení znalostí.
Pozoruhodná je Davidova ambivalence vůči žádoucí michelinské hvězdě. Na jedné straně o prestiž evidentně stojí, na druhé straně artikuluje oprávněnou kritiku systému, který stejnou hvězdou oceňuje sofistikované restaurace i stánky se street foodem. "Měli to vymyslet trochu jinak, třeba pro streetfood udělat hvězdu jiné barvy," říká. Odhaluje tak svůj přemýšlivý vztah k oboru.
Fascinující je pasáž o praktikách špičkových světových restaurací, které si předem "lustrují" hosty, kteří si zarezervovali stůl. "Vědí, kdo přijde," popisuje Radek David svou zkušenost z newyorského Per Se, kde ho při druhé návštěvě přivítali jménem a připravili mu poznámkový blok, protože si pamatovali, že si při první návštěvě dělal poznámky.
Z rozhovoru vystupuje i důležitý kontrast mezi českou a zahraniční potravinovou kulturou. Davidův nostalgický popis ukrajinských tržnic s vůní "rajčat, jahod, broskví" proti českému systému, kde "všechno to je podtržený, aby to vydrželo týden na lodi nebo v kamionu", nabízí zamyšlení nad globalizovaným zásobováním surovinami.
Podtext celého rozhovoru tvoří téma gastronomické mediální kritiky. David s Čermákem shodně konstatují úpadek seriózních recenzí v tištěných médiích – ne kvůli nedostatku prostoru, ale kvůli náročnosti procesu. "Ty musíš mít člověka, který do tý restaurace jde, stráví s tím dvě hodiny, a redakce pak ještě zaplatí účet. To je důvod, proč tenhle žánr prakticky vymizel. Prostě na to v médiích nejsou peníze," vysvětluje Čermák ekonomiku dnešní žurnalistiky.
Navzdory všem výzvám a tlakům současného gastronomického světa David uzavírá rozhovor překvapivě optimistickým výhledem: za deset let bude svět lepší. Po pronikavé sondě do vztahu společnosti, ekonomika a jídla je nadějeplná a občerstvující tečka. Něco jako dezert na závěr mnohachodového menu.
-
Před dvaceti lety mě zachránil, když jsem byl pár let šéfkomentátorem Lidových novin a on psal jako externí spolupracovník glosy a komentáře. A psal je vždy, kdy bylo třeba. Byl spolehlivý a lidi ho rádi četli. Kdo někdy pracoval v papírovém deníku (pro mladé: ano, to je ta divná věc se včerejšími zprávami z webu, vytištěnými na papíře), tak ví, jak je důležité mít někoho takového kolem sebe.
Pro lidi jako on jsem vymyslel termín “kvalitní grafoman”, a myslím to pro novináře jako tu nejvyšší možnou pochvalu. Prostě člověk, který píše dobře, hodně a rád. Jako cíl ve své kariéře v médiích jsem si tehdy vzal to, aby někdy někdo řekl něco podobného o mně.
Přesně o tom jsme s Ondřejem Neffem v Knihovně Čermáka a Staňka v Holešovicích mluvili. A já si vzpomněl na historku z jara 2005, kdy jsem se dostal do prekérní situace. Vedení novin mě na poradě “zaúkolovalo” sehnat komentář na nějaké konkrétní téma. Byla jedna hodina odpoledne, nejpozději v pět musel být text odevzdaný, a kolem sedmé se poíslal do tiskárny.
Mimořádná prekérnost spočívala v tom, že jsem nemohl sehnat člověka, který by ten text napsal. Sám jsem psal jiný komentář, a asi pět lidí, z redakce i mimo, které jsem o to požádal, mě odmítli. Vytočil jsem číslo Ondřeje, s vědomím, že mi předem říkal, že nebude k dispozici.
Vzal to asi po pěti zazvoněních. V pozadí byl slyšet hluk aut. “Co se děje?”, zeptal se. Řekl jsem, že vím, že má volno, ale že potřebuju kommentář na dotyčné téma. Řekl: “Hele, rád bych ti to napsal, ale jel jsem se projet na motorce do jižních Čech.” Tak to jsem v háji, řekl jsem. “Leda …”, zaznělo ve sluchátku, “… leda bych to otočil zpátky do Prahy, přijel do redakce a napsal to ambulantně přímo tam.”
AMBULANTNĚ!!
Jak to dopadlo, se dozvíte v podcastu. A další veci. Příjemný poslech!
-
Patří k lidem, kteří mají dobře rozmyšlené, co a jak chtějí dělat. A zároveň jim to vychází. Petr Mára má prostě dobrou značku. Skoro se nabízí srovnat ho se značku Apple, s kterou je po větší část své kariéry spojený. Je drahý, ale to, co nabízí, je v největší kvalitě. I o tom jsme mluvili.
A taky o tom, co si Petr Mára myslí o Elonu Muskovi, v čem je optimista a z čeho má naopak trochu obavy, nebo jaká budoucnost čeká automobily (nápověda: elektrická, ale ta vonící benzínem úplně nezmizí).
Sešli jsme se v holešovické Knihovně Čermáka a Staňka, kde v místnosti voní popcorn a kde si ke sledování můžete dát drink nebo kávu. Živě natáčené rozhovory jsou trochu jiné než ty, které vznikají jen ve dvou ve studiu. Jsou méně intimní, ale zase více spontánní.
Příjemný poslech!
Jako obvykle si můžete přečíst anotaci, kterou podle záznamu napsala AI (jazyk Claude 3.5 Sonnet).
Evropa jako safari pro bohaté Američany? Možná to není špatná budoucnostPetr Mára, enfant terrible české technologické scény, který se paradoxně nikdy nenaučil pořádně programovat, o svých začátcích říká: "Byl jsem v programování strašně špatnej. Což není dobré, když tě baví technologie. Vyřešil jsem to tím, že jsem o technologiích začal vyprávět ostatním.”
Tohle upřímné přiznání vlastní nedostatečnosti se stalo základem jeho pozdějšího úspěchu. Jak se ukázalo, byla to cesta správným směrem. Dnes, ve svých 47 letech, patří k nejvlivnějším hlasům české digitální scény.
"Když Apple přišel na český trh, hledali někoho, kdo jim tady bude školit personál. Ono tady nikdo nebyl," vzpomíná s pobaveným výrazem. "Měl jsem call s vedením v Londýně, kde se mě ptali na rozdíl mezi upsellem a crossellem. Říkám, vůbec netuším. On odpověděl: 'Skvělý!' a vzali mě."
Márův příběh je fascinující právě svou nelinearitou. Ve věku, kdy většina lidí už má jasno o své kariérní dráze, prožil moment prozření. "Kolem 39 let tě přepadne takový to prozření prostě kolem středního věku," říká. "Řekneš si, ty vole, to je blbý, co já budu dělat. Teď přichází ta mladá generace, budu irelevantní..."
Místo krize středního věku však následovala transformace. Mára se vrhl na YouTube, původně jen jako způsob, jak zůstat viditelný. Dnes má přes 200 000 sledujících a jeho vliv daleko přesahuje hranice technologického světa.
"Nejdřív jsme byli lidé, pak jsme se z lidí stali roboty a teď se možná zpátky staneme zase lidmi," volně cituje tweet, který podle něj vystihuje současnou transformaci společnosti. Je to provokativní myšlenka - že právě vrchol technologického pokroku by mohl vést k návratu k naší větší “lidskosti”.
Márova vize budoucnosti Evropy je stejně neortodoxní. Zatímco mnozí se obávají zaostávání za USA a Čínou, on to nerozporuje, ale snaží se i v tom najít nějakou výhodu. "Možná se staneme místem, kam budou bohatí Američani jezdit jako na safari. Užívat si pomalejší životní styl," říká. "A možná to není vůbec špatnej scénář."
V době, kdy technologický diskurz často sklouzává k jednostranným vizím budoucnosti, Mára nabízí mnohem komplexnější pohled. Je technologickým optimistou, který si zachovává hluboce lidský rozměr. "Jsem přeučený introvert," říká o sobě. Na otázku, zda bude svět za deset let lepší nebo horší, odpovídá bez zaváhání: "Bude lepší." V tom se asi i skrývá celá podstata Márova pohledu na svět - optimismus není naivitou, ale vědomou volbou perspektivy.
-
Seznámili jsme se loni ve Finsku, kde jsme byli na dovolené a kde ona jako žena diplomata žije. Provedla nás po Helsinkách i po finské duši, s nadsázkou řečeno. Petra Horáková je však zároveň úspěšná podnikatelka a také zakladatelka nadačního fondu. Ale pokud znáte její jméno, tak si ho asi spojíte s jejím aktivním angažmá v tzv. aktivních zálohách. O svých zkušenostech záložačky natáčí podcast Deník vojínky a se stejným názvem brzy vyjde i kniha.
O tom všem jsme si povídali, a taky o vlastenectví, finské povaze, plastické chirurgii či o tom, jakou má Petra ve skutečnosti hodnost. Příjemný poslech!
A jako obvykle si můžete přečíst anotaci, kterou podle záznamu napsala AI (jazyk Claude 3.5 Sonnet).
Nejsme národ Švejků. Petra Horáková bourá nejeden český stereotypV době, kdy mnozí zpochybňují smysl vlastenectví a potřebu armády, představuje Petra Horáková inspirativní příklad ženy, která spojuje moderní byznys se službou vlasti.
xxx"Když posloucháte vyprávění našich instruktorů nebo vojáků, kteří byli na zahraničních misích, uvědomíte si, že máme mezi sebou skutečné hrdiny. Akorát o nich nikdo nenatočí film," říká. Právě tento rozpor mezi realitou a veřejným vnímáním české armády ji motivoval k aktivnímu zapojení do vojenských struktur.
Její cesta k armádě nebyla přímočará. Začala osobní zdravotní krizí v Bulharsku, která ji přivedla k založení nadačního fondu Apolena. Fond dnes pomáhá modernizovat vybavení gynekologicko-porodnické kliniky U Apolináře. Současně vybudovala úspěšnou aplikaci MAMApp, která poskytuje odborné informace více než 130 000 těhotným ženám, a stala se partnerkou přední kliniky plastické chirurgie.
Zlomový moment přišel během pandemie covidu. "Chtěla jsem si to původně jen odškrtnout ze seznamu přání," přiznává o vstupu do aktivních záloh. "Ale během výcviku jsem zjistila, že jsem našla své místo." Dnes pravidelně létá z Finska, kde žije s manželem diplomatem, na vojenská cvičení do České republiky - na vlastní náklady.
Její pohled na vlastenectví je stejně pragmatický jako inspirativní: "Stojí za to bránit společnost, která mi dala možnost vystudovat a svobodně žít. Moje děti dnes žijí v systému, kdy můžou svobodně cestovat a studovat. A kdyby přišel někdo, kdo by nám tohle chtěl vzít, tak mi opravdu stojí za to bojovat."
Horáková také vyvrací představu o české neochotě k obraně vlasti. "Když se podíváte na naše novodobé mise, ať už v Afghánistánu nebo Jugoslávii, čeští vojáci vždy prokázali mimořádnou profesionalitu a odvahu," zdůrazňuje. "Máme mezi sebou skutečné profesionály, kteří si zaslouží naši podporu a respekt."
Jako praporčice v aktivních zálohách aktivně propaguje význam připravenosti k obraně země. "Nejde jen o to být připraven na nejhorší," vysvětluje. "Jde o to ukázat, že jsme schopni se postarat sami o sebe. To je ten nejlepší způsob, jak předejít konfliktu."
V době rostoucího mezinárodního napětí její slova nabývají na významu. "Musíme být v obraně soběstační," říká. "Ukazuje se, že ryze profesionální armáda bez záloh není dostatečná pro zajištění bezpečnosti země."
Příběh Petry Horákové není jen o armádě - je o změně paradigmatu v českém přístupu k vlastenectví a národní identitě. Ukazuje, že lze být současně úspěšným podnikatelem, aktivním občanem a vlastencem v tom nejlepším slova smyslu. V době, kdy se svět potýká s novými bezpečnostními výzvami, představuje její příklad cestu, jak spojit osobní úspěch se službou společnosti.
"Až jednou budu ta bába v houpacím křesle na zápraží," uzavírá, "chci být šťastná, že jsem stihla všechno, co jsem chtěla. A služba vlasti je jednou z těch věcí, na které budu nejvíc hrdá."
-
V devadesátých letech jsem ho poznal jako muže, který umí říkat a psát nepříjemné věci, ale stejně ho máte rádi. Daniel Dočekal patří k technologickým veteránům, a fascinuje mě na něm mimo jiné to, jak si pořád dělá “to svoje”. Jakoby se za ta tři desetiletí, co se známe, ani trochu nezměnil.
Dnes je vyhledávaným odborníkem na digitální marketing a sociální média, jakkoli klientům, kteří chtějí slyšet tipy a triky právě na sociální sítě, se stoickým klidem vysvětluje, že tahle éra už pomalu končí. A že budoucnost nejspíš nepatří Twitteru, Facebooku ani LinkedIn, ale … například newsletterům. A určitě AI.
Povídali jsme si v holešovické Knihovně Čermáka a Staňka, novém prostoru, který se v lednu 2025 pomalu představuje lidem a už na různých akcích vítá první návštěvníky. (Mimochodem, 12. února se v Knihovně uskuteční první živé natáčení Jednoho procenta, s Petrem Márou!).
S Danielem Dočekalem z toho nakonec byl skoro dvouhodinový rozhovor - a byla to jedna z těch konverzací, která když skončí, tak vám je líto, že byla tak krátká.
Přeju i vám, aby vás to bavilo!
A jako obvykle nabízím článek, který na základě přepisu napsala AI (Claude 3.5 Sonnet).
Éra sociálních sítí končí, budoucnost patří newsletterům a umělé inteligenci
Daniel Dočekal, veterán českého internetu a digitální komunikace, sedí v knihovně a vypráví o proměnách světa sociálních sítí. Jeho pohled je překvapivě střízlivý - věří, že éra klasických sociálních sítí končí. "Doporučuji firmám, aby je začaly opouštět," říká muž, který dříve radil pravý opak.Přesto není pesimista. Naopak. V době, kdy mnozí varují před umělou inteligencí, vidí v ní příležitost. "Mám v telefonu chytrého kámoše," popisuje svůj vztah k AI asistentům. Nevnímá je jako náhradu lidí, ale jako nástroj, který nám může dát více prostoru pro skutečný život.
Jeho vlastní život je důkazem, že technologie mohou pomáhat. Již 40 let žije s cukrovkou, používá chytrou domácnost a nedávno objevil kouzlo elektrického skútru pro pohyb po Praze. "Patnáct minut versus hodina a půl cesty MHD - to je hodina ušetřeného času," vypočítává praktické výhody.
Dočekal je přesvědčený, že budoucnost bude lepší než současnost. Ne proto, že by nás technologie měly spasit, ale proto, že nám mohou dát více času na to podstatné - na rodinu, přátele, koníčky. "Když mi umělá inteligence ušetří čas, můžu jít na procházku do lesa nebo si dát šlofíka," říká s úsměvem.
-
Říká, že rok 2024 pro něj byl dobrý rok. Vydal knížku, syn se dostal na gymnázium a hodně cestoval. Ivan Tesař se stal ve dvaapadesáti překvapivým debutantem, když v brněnském nakladatelství Větrné mlýny vydal sbírku povídak a poetických textů s názvem Na kusy. Bývalý novinář a mediální analytik, který byl letech 2011 až 2017 členem Rady Českého rozhlasu, je od konce roku 2023 místopředsedou Rady České televizi. V zajímavém a dramatickém období, kdy veřejnoprávní televize nemá vyřešeno financování (čeká se na zvýšení koncesionářských poplatků parlamentem), a zároveň se vede debata o jejím smyslu. O tom jsme spolu v podcastu mluvili, a taky o psaní, stárnutí a světě.
Zde je jako obvykle článek, který na základě přepisu napsala AI, Claude 3,5. Sonnet -
Ivan Tesař: Po padesátce vydal svou první knihu, chystá přechod Apl se synem a možná napíše román o české duši
V době, kdy většina lidí hodnotí uplynulý rok jako mimořádně složitý, sedí ve studiu muž, který s úsměvem tvrdí opak. Ivan Tesař, spisovatel, analytik a místopředseda Rady České televize, představuje mix zdánlivých protikladů: člověk, který dokáže předpovědět geopolitické krize, ale zároveň píše poezii; profesionál analyzující tvrdá data, který však věří v sílu osobních příběhů.
Jeho profesní dráha připomíná film o transformaci 90. let: od kulisáka v legendárním Branickém divadle, přes meteorický vzestup v médiích až po vedení ekonomického zpravodajství v agentuře v pouhých dvaadvaceti letech. "Bylo to vtipné, když si pro rozumy přijel dvacetiletý kluk do Vídně, a tam byl na jeho pozici šéfredaktor, kterému bylo šedesát," vzpomíná s úsměvem.
Dnes se Tesař živí analýzou globálních událostí pro soukromé subjekty. Jeho tým dokázal předpovědět ruskou invazi na Ukrajinu půl roku před jejím začátkem. "Pokud jsi schopen se prohrabávat stovkami informací každý den a máš dostatečnou erudici na jejich interpretaci, dosáhneš úspěšnosti předpovědí kolem 85 procent," vysvětluje.
Paralelně s analytickou prací se však věnuje literatuře. Jeho nedávno vydaná kniha, kombinující povídky a poezii s fotografiemi uznávaného Karla Cudlína, představuje odvážný experiment. "Vydavatelé tento mix žánrů obvykle nesnášejí," přiznává, "ale Větrné mlýny to riskovaly."
Jako člen Rady České televize se Tesař potýká s existenciálními otázkami veřejnoprávních médií. Poukazuje na kritický stav financování ČT, kde rezervy dramaticky klesly z 3,8 miliardy na pouhých 350 milionů korun. Zároveň přichází s radikálním návrhem: omezit funkční období ředitelů na maximum dvou období. "Po určité době začneš jet podle zaběhnutého mustru a nevytvoříš tlak na inovace," argumentuje.
Jeho nový literární projekt slibuje být ambiciózní: generační román o devadesátiletém muži, jehož život kopíruje historii Československa a České republiky. "Je to neskutečný příběh člověka, který přežil od 30. let přes protektorát, rok 1948, šedesátá léta, normalizaci až do současnosti," popisuje.
Mezi jeho literární vzory patří Jan Zábrana, Jan Balabán a Georg Sebald - autoři, kteří mistrovsky zachycují osobní příběhy na pozadí velkých dějinných událostí. Tato inspirace se odráží i v jeho vlastní tvorbě, kde se snaží propojit osobní a historickou rovinu vyprávění.
Přestože se pohybuje ve světě vysoké politiky a médií, neztrácí kontakt s osobní rovinou života. Na léto 2025 plánuje se svým patnáctiletým synem náročný přechod Alp: 670 kilometrů a 31 000 výškových metrů za 32 dní. "Vnímám to jako poslední velkou společnou akci se synem, než se vydá vlastní cestou," říká.
Tesařův příběh ukazuje, že i v době specializace je možné propojovat zdánlivě neslučitelné světy - analytickou přesnost s uměleckou citlivostí, profesionální odstup s osobní angažovaností. Jeho optimistický pohled na svět přitom není naivní - je to optimismus člověka, který vidí do temných zákoutí světové politiky, ale přesto věří v lepší budoucnost. -
Knížku si “rozplánoval” do excelovské tabulky, pak odjel na třicet dní na Tenerife, a každý večer napsal jednu kapitolu. Na podzim se pak knížka Tomáše Šebka s názvem Objektivní nález stala jedním z nejprodávanějších titulů roku. Za dva měsíce se jí prodalo neuvěřitelných čtyřicet tisíc kusů, a i nadále se proává velmi dobře. Nejen o tom jsme si povídali v nové epizodě Jednoho procenta.
A jako vždy nabízím článek, který podle přepisu podcastu napsala AI (Claude 3.5 Sonnet).
Tomáš Šebek: Přiznání chyb je první krok k lepší medicíně
V době, kdy většina lidí považuje přiznání chyby za slabost, přichází chirurg Tomáš Šebek s revolučním přístupem. Jeho nejnovější kniha, kterou lze žánrově označit jako "autohanopis", se stala literárním fenoménem s prodejem přes 40 000 výtisků za pouhé dva měsíce. Není to však jen příběh osobní zpovědi - je to manifest změny v přístupu k medicíně, rodičovství a společnosti obecně.
Šebek, který napsal knihu během 30 intenzivních dnů na Tenerife, překvapil čtenáře svou nebývalou otevřeností. "Chtěl jsem ukázat, že nejsem dokonalý jako rodič, nejsem dokonalý chirurg," říká muž, který se nebojí přiznat vlastní nedostatky. Jeho přístup rezonuje - od čtenářů dostává i jedenáctistránkové reakce, ve kterých se svěřují s vlastními příběhy a traumaty.
V českém zdravotnictví prosazuje revoluci v přístupu k chybám. Zatímco současný systém je trestá, Šebek navrhuje se z nich učit. "V Irsku hledají důvod, jak zlepšit systém. My si většinou vzájemně umýváme zadky," konstatuje.
Jeho vize přesahuje operační sál. Jako zakladatel úspěšných medicínských startupů a iniciátor think tanku "ministr zdraví" se snaží systémově měnit české zdravotnictví. Jeho cílem je prodloužit délku života ve zdraví, která je v Česku o deset let kratší než v severní Evropě.
"Nechceme být smutní, nechceme být chudí, nechceme být nemocní," říká Šebek a navrhuje jednoduchý recept - svůj koncept "Šebek high five". Pět prstů symbolizuje základní principy zdravého života, včetně duševního zdraví, které je podle něj v Česku stále tabu.
Pět prstů? Jsou to tyhle:nedojídat vždycky celý talíř, stačí 80 procent porcevystavovat se chladu, ne nějak extrémně, stačí mít o jednu vrstvu míňkvalitně spát, osm hodin, se všemi fázemi spánku včetně hlubokéhohýbat se, mít dvě kapky potu na čele, stačí půlhodina rychlé chůzeduševní zdraví, to je palec, protože je to njdůležitější: budovat dobré vztahy s lidmi kolem sebeŠebkův příběh ukazuje, že největší změny často začínají přiznáním vlastních nedokonalostí. V době, kdy společnost čelí komplexním výzvám, může být jeho přístup inspirací nejen pro medicínu, ale pro celou společnost. Jak sám říká: "Transformace společnosti začne, až si přiznáme svoje chyby a začneme s nimi pracovat." -
Do studia přišel v tričku Carnegie Hall, kde byl měsíc předtím na koncertu České filharmonie.
Petr Stuchlík patří mezi byznysmeny, kteří klasickou hudbu finančně podporují, a jak říká, Česká filharmonie patří k tělesům, která umějí na světové úrovni nejen hudbu, ale i marketing a fundrising.
V Rudolfinu prý díky tomu vzniklo cosi jako neformální, a možná v Praze největší byznysový klub.
Mluvili jsme o všem možném, od dětství ve Zlíně, přes první úspěchy v byznysu (a koupi pásku s velkou přezkou ve tvaru loga Luis Vitton) i současné aktivity - až po plány na cestu za sebepoznáním v roce 2025.
Podcast jako obvykle vznikal v “souhře” s AI. Otázka pro Claude 3.5 Sonnet tentokrát zněla: “Pečlivě si rozhovor přečti a napiš deset postřehů o Petru Stuchlíkovi. Zde je výsledek:
- Je sebereflexivní - dokáže otevřeně mluvit o svých dřívějších "křupanských" momentech a jejich překonání
- Má silný smysl pro systém a strukturu, ale zároveň dokáže ocenit iracionální krásu umění
- Je pragmatický idealista - spojuje byznysové uvažování s podporou kultury
- Je otevřený - mluví bez zábran o své sexuální orientaci i zdravotních problémech
- Je rozmanitá osobnost - kombinuje technické (létání) s uměleckým (klasická hudba)
- Je networkový člověk - vytváří a udržuje vztahy napříč různými společenskými vrstvami a profesemi
- Je transformativní osobnost - prošel výrazným osobnostním vývojem od materialismu k hlubším hodnotám
- Je optimista - věří, že svět bude lepší, navzdory současným problémům
- Je liberální tradicionalista - podporuje klasickou kulturu, ale má progresivní společenské názory
- Je člověk hledající - v 47 letech plánuje dlouhou pěší pouť, symbol osobního hledání a růstu
Příjemný poslech!
-
Tohle je a zároveň není Jedno procento. Nabízím epizodu podcastu Rozkročena nad zrcadlem, který připravuje Zuzana Křížová a kam mě v prosinci pozvala jako hosta.
Možná si pamatujete, že jsem s ní natáčel zhruba před dvěma lety, a povídali jsme si o tom, jaké to je otevřít v Brně tak trochu jiný obchod s erotickým zbožím, zejména pro ženy. Její obchod v centru města nedávno oslavil druhé narozeniny, a to stylovým večírkem, kde mimo jiné vystoupil i kouzelník.
Obchod Zuzany Křížové se jmenuje Rozkošš, stejně jako její podcast (byť úplný název zni Rozkročena nad zrcadlem, a najdete ho například na Spotify).
Slovo rozkoš vyjadřuje intenzivní pocit radosti nebo potěšení. Neplést se slastí. Ano, ta má podobný význam, avšak podle slovníku synonym je rozkoš smyslovější a intenzivnější, zatímco slast spíše duševní či emocionální. To jen na upřesnění.Jako obvykle nabízím článek, který na základě přepisu napsala AI (Claude 3.5 Sonnet).
SMÍCH, STUD A UMĚLÁ INTELIGENCE: KŘIŽOVATKY MODERNÍ INTIMITY
V útulném prostoru brněnského obchodu Rozkoššš, jehož interiér připomíná anatomickou svatyni, se odehrál pozoruhodný rozhovor mezi dvěma světy. Zuzana Křížová, průkopnice otevřené diskuze o intimitě, a Miloš Čermák, novinář starší generace, společně odkryli paradoxy současné sexuality s překvapivou upřímností a intelektuální hloubkou.Jejich dialog nabourává zažité představy o vztazích s vědeckou přesností. Australská studie, kterou Čermák cituje, vyvrací dlouho tradovaný mýtus o přitažlivosti mužského humoru. Jeho vlastní příběh seznámení na chmelu, kde budoucí žena nad jeho vtipkováním kroutila hlavou, tento výzkum poeticky ilustruje.
Současná společenská atmosféra vytváří fascinující paradox - zatímco máme bezprecedentní svobodu projevu, pohybujeme se v minovém poli hyperkorektnosti. Tento rozpor se zvláště ostře rýsuje v oblasti sexuality, kde se mísí odvěká tabu s moderními společenskými normami.
Historický exkurz do medicínského vzdělávání odhaluje šokující skutečnost: ženská anatomie se dostala do učebnic později než volební právo žen. Tento fakt vrhá nové světlo na současné workshopy sexuality, kde muži překvapivě konzistentně staví uspokojení partnerky na první místo - jako by dějiny mlčení konečně nacházely svůj hlas.
Čermákovo vyprávění o rodinném tabu sexuality, ilustrované anekdotou o otcově "velkém rozhovoru" (který se změnil v varování o odvykání kouření), kontrastuje s dnešní otevřeností. Přesto i současná doba přináší své výzvy - například v podobě umělé inteligence, která paradoxně cenzuruje i nesexuální anatomické dotazy.
Etymologická odbočka ke slovu "rozkoš" a jeho latinskému původu "deliculus" nabízí poetický most mezi klasickou vzdělaností a současnou sexuální revolucí. Příběh sedmdesátiletého muže, který se teprve nedávno dozvěděl základní fakta o intimní lubrikaci, působivě dokládá, že vzdělávání v této oblasti nezná věkové hranice.
Křížová otevřeně popisuje osobní dilema při hledání partnera jako provozovatelka erotického obchodu - muži ji buď "lovili" kvůli její profesi, nebo se jí báli. Toto upřímné přiznání ilustruje širší společenské napětí mezi sexuální otevřeností a přetrvávajícími předsudky.
V době, kdy umělá inteligence vstupuje i do oblasti intimity, rozhovor nastoluje znepokojivé otázky o budoucnosti lidských vztahů. Paradoxně právě technologie, která má pomáhat komunikaci, často vytváří nové bariéry a tabu.
Tento dialog mezi generacemi a světonázory ukazuje, že i v době zdánlivé otevřenosti zůstává intimita komplexním tématem, kde se mísí věda s poezií, historie se současností a osobní zkušenost s kolektivními předsudky. Možná právě v této komplexnosti leží klíč k lepšímu porozumění mezi lidmi - bez ohledu na jejich gender, věk nebo životní zkušenosti.
-
Jako scénárista, režisér a producent debutoval filmem, který se stal "kultovkou" a který je dodnes asi tím nejznámějším, co udělal. Marek Dobeš koprodukoval snímek Byl jsem mladistvým intelektuálem s Českou televizí, s legendární tvůrčí skupinou Čestmíra Kopeckého. Později natočil celovečerní film Choking Hazard, byl spoluautorem scénáře k většině dílů seriálu Místo nahoře na České televizi (a pak jeho pokračování Život nahoře na Nově), napsal první verzi scénáře k velkofilmu Jan Žižka. Posledních deset let však trávil psaním, přípravami, sháněním peněz a natáčením filmu Ďáblova sbírka. Ten měl letos na podzim premiéru, a je se vším všudy “nezávislým filmem”. Co to znamená a proč je to důležité? Poslouchejte v podcastu.
Příjemný poslech!
A jako obvykle, toto napsala na základě přepisu podcastu AI, tedy jako vždy Claude 3.5 Sonnet:
Od zombie komedie ke konkordátu: Marek Dobeš a jeho desetiletá cesta za Ďáblovou sbírkouČeský filmař Marek Dobeš sedí v podcastovém studiu a vypráví příběh, který zní jako scénář k filmu. Jenže tohle není fikce - je to reality show nezávislého filmu v Česku, kde se umělecká svoboda pohybuje "na pomezí mezi somrováním a vydíráním".
Dobeš právě dokončil svůj magnum opus "Ďáblova sbírka", film, který mu zabral deset let života. Ironií osudu se jeho snímek o církevních restitucích a tajemných vatikánských spisech dostal do kin přesně ve chvíli, kdy česká vláda v tichosti podepsala konkordát s Vatikánem. Timing, který by scenáristovi nikdo neuvěřil.
Ale Dobešova cesta začala mnohem dříve. V roce 1999 natočil kultovní kraťas "Byl jsem mladistvým intelektuálem", který se promítá dodnes. Následoval televizní seriál "Místo nahoře", který mu přinesl první milion - a první střet s televizní dramaturgií. Když mu začali přepisovat scénáře, raději se pod většinu epizod odmítl podepsat.
Pak přišel zlomový moment: "Choking Hazard", jeden z nejlevnějších českých filmů všech dob, kde herci hráli za symbolickou korunu. Film byl natočen kompletně digitálně, což byl v roce 2004 poměrně průkopnický čin. Ve stejné době vznikl v Británii "Shaun of the Dead" - dva filmy, které definovaly žánr zombie komedie, aniž by o sobě věděly.
Sedmnáct let strávil Dobeš prací na scénáři o Janu Žižkovi. Projekt, který měl režírovat, mu nakonec přerostl přes hlavu. Možná i tato zkušenost ho utvrdila v přesvědčení, že nezávislost je cesta.
Jeho nejnovější film "Ďáblova sbírka" existuje ve dvou verzích - jako celovečerní film a sedmidílná minisérie. Premiéra v Lucerně přilákala 430 diváků. Nyní se film promítá v historickém kině 64 U Hradeb - každé třetí úterý v měsíci, jako tichý protest proti standardizované distribuci.Dobešův příští projekt má být film o Věře Husákové, manželce komunistického prezidenta, která zahynula při pádu vrtulníku. Tragický příběh, který symbolizuje absurditu totalitní moci - když zlomená noha vyústí v leteckou katastrofu, protože protokol velí létat za každého počasí.
V době streamovacích gigantů a korporátní zábavy představuje Dobeš vzácný druh: filmaře, který odmítá kompromisy. Jeho cesta možná není nejlehčí, ale je autentická. Jak sám říká, někdy musíte odmítnout peníze, abyste si zachovali svobodu. V českém filmu, kde je nezávislost často jen prázdným slovem, je to postoj hodný pozornosti.
Je to příběh o vytrvalosti, umělecké integritě a možná i o tom, že někdy musíte čekat deset let, aby váš film vyšel v pravý moment. I když ten moment přijde náhodou.
-
Když jsme spolu točili podcast minule, mluvil o tom, jak pořádá workshopy a fotí svatby. Zároveň však už pracoval na materiálu, který vznikl během jeho tří návštěv Severní Koreje v letech 2005 až 2019. Letos tyto fotografie představil na výstavě a vydal jako knížku. Výstavu v pražském Karolinu vidělo neuvěřitelných 18 tisíc lidí (končí 17. prosince) a nákladná obrazová knížka je ve svém žánru bestsellerem.
O tom všem jsme s Janem Šibíkem mluvili tentokrát: jak fotky vznikaly, proč je Severní Korea nejnepříjemnějším místem, které v životě navštívil, a proč nemá rád AI. Mimochodem, tu možná vzme na milost, až si přečte článek, který jako vždy AI (konkrétně Claude 3.5 Sonnet) na základě přepis podcastu napsala.Zde je:
Okno do hermeticky uzavřeného světa: Jak český fotograf třikrát pronikl do Severní Koreje"V pražském Karolinu probíhá unikátní fotografická výstava, která představuje něco, co se dosud žádnému fotografovi na světě nepodařilo - trojí pohled do Severní Koreje v průběhu čtrnácti let. Jan Šibík, asi nejznámější reportážní fotograf současnosti, dokázal nemožné: třikrát pronikl do jedné z nejuzavřenějších zemí světa a přinesl svědectví o režimu, který se zoufale snaží udržet svůj lid v informační tmě.
"Je to jeden velký kriminál," říká Šibík o Severní Koreji. Jeho fotografie, které vznikaly často v rozporu s přísnými pravidly režimu, zachycují realitu odlišnou od toho, co návštěvníkům ukazují průvodci. Výstavu již zhlédlo přes 17 000 lidí, čímž překonala i Šibíkovy legendární fotografie ze sametové revoluce.První cesta v roce 2005 vznikla díky diplomatické misi tehdejšího předsedy Poslanecké sněmovny Lubomíra Zaorálka. "Deset let jsem se snažil získat vízum přes severokorejskou ambasádu v Praze. Z deseti pokusů mě dovnitř pustili pouze dvakrát, a to jen proto, aby mi řekli, že jako novinář nemám šanci," vzpomíná fotograf.
Nejcennější záběry však vznikly během druhé cesty v roce 2007. Paradoxně k tomu pomohla skupina moravských turistů a jejich demižon slivovice. Zatímco rozjařená skupina zabavila severokorejské pohraničníky, Šibík využil příležitosti a z okna jedoucího vlaku fotografoval skutečný život - vesnice, lidi, každodenní realitu daleko od oficiální propagandy.
"Za jeden snímek, který se jim nelíbí, vás už nikdy nepustí zpět. Anebo to zjistí ještě v době, kdy tam jste, a to vás pak možná už nikdy nepustí ven," vysvětluje Šibík riziko, které podstupoval. Přesto se mu podařilo vrátit do Severní Koreje i potřetí, v roce 2019, a zachytit změny v zemi pod vládou Kim Čong-una. "Je brutálnější než jeho otec. Dnes dostanete šest let vězení jen za to, že si pustíte jihokorejský film," popisuje fotograf současnou situaci.
Výstava v Karolinu není jen prezentací fotografií - je to komplexní svědectví o zemi, kde se čas zastavil. Šibík absolvoval 72 komentovaných prohlídek, během nichž vysvětluje kontext každého snímku. "Někdy koukám do výrazů těch lidí na fotografiích a mám pocit, že jsou úplně prázdné. To je cíl režimu - zlikvidovat jakýkoliv vlastní úsudek," říká.
Součástí projektu je i kniha, které se navzdory vysoké ceně prodalo už přes 700 výtisků. "Kniha zůstane," vysvětluje Šibík důležitost tištěného svědectví. A zůstanou i fotografie jako důkaz o režimu, který se snaží přesvědčit své občany, že žijí v nejlepší zemi na světě, zatímco jim upírá základní svobody.
Význam výstavy podtrhuje i návštěva legendárního fotografa Josefa Koudelky, který ji označil za "zajímavou" - slovo, které v jeho slovníku znamená nejvyšší pochvalu. V době, kdy se Severní Korea ještě více uzavírá a prohlubuje spojenectví s Putinovým Ruskem, představují Šibíkovy fotografie jedinečné svědectví o zemi, kam se běžný člověk nedostane.
Výstava končí 17. prosince a představuje nejen triumf dokumentární fotografie, ale i důkaz, že pravdivé svědectví o totalitním režimu dokáže oslovit desetitisíce lidí. V době, kdy se potýkáme s relativizací hodnot a nárůstem populismu i autoritářství, je to povzbuzující zpráva.
-
Známe se od roku 1988, kdy jsem se jako “pomocná vědecká síla” a student biokybernetiky zúčastnil v Tišnově experimentu Štola 88 (simulovaný let na Mars v režii Laboratoře pro výzkum stresu při Fyziologickém ústavu ČSAV), zatímco on tam přijel jako psycholog a doktorand Filozofické fakulty.
Tehdy tvrdil, že se považuje za marxistu, jen se s ostatními marxisty rozchází v názoru na to, jak se beztřídní společnosti podaří dosáhnout. “Oni tvrdí, že tou cestou bude revoluce, ale podle mě je to píčovina a bude to LSD,” prohlašoval.
Pak jsme se pár let vídali sem tam v tehdejší Univerzitní knihovně v Karolinu (dnes Národní knihovna), a pamatuju se, jak jsme se někdy počátkem roku 1990 potkali na Karlově mostě. Už z dálky na mě volal: “Průůůůser, kamaráde, strašnej průůůůser.” Polilo mě horko.
Uvědomte si, byla to stále napjatá doba, byť už bylo zřejmé, že komunismus i marxismus jsou poraženy. Ale i tak jsem se zachvěl, jaká hrozná věc se děje. Zastřelili Gorbačova? Ušili Václavu Havlovi další pár kalhot, které jsou příliš krátké? Nic z toho, naštěstí. Když se ke mně přiblížil natolik, že jsme si mohli normálně povídat, řekl: “Představ si, zavřeli bufet v Univerzitní knihovně! Nevíš, co by se dalo podniknout?”
O rok později jsme oba začali pracovat v Reflexu, a on na jedné poradě prohlásil, že ho “morbidně technicistní texty pana inženýra Čermáka zneklidňují”, což byla zřejmě reakce na to, že já jsem na předešlé poradě poznamenal, že by bylo příjemné, kdyby “pan doktor napsal některý z textů, aniž by byl zkouřený jak Chvaletice”, nebo něco na ten způsob.
Ani od jednoho z nás to nebyl humor, vždyť se to odehrálo v době, kdy jsme se všichni a vždycky brali vážně.
Od té doby jsme přátelé, aspoň myslím. Mám Jirku X. Doležala rád a zároveň si ho vážím, což je ta nejlepší kombinace. Myslím, že dobře píše, je chytrý, umí být zábavný a je vždycky inspirující. Proto je také pravidelným hostem v mém podcastu Jedno procento. Rozhovory s ním jsou osvěžující a provokující. Přeju hezkou zábavu.
- Laat meer zien
