Afleveringen
-
„Baví nás věci, které jsou trochu odjinud,“ říká zpěvák 7krát3, který spolu s rapperem Vladimirem 518 právě vydal společnou desku. Na té se míchá hip hop s rnb i křehkost s divností.
Když se potkali poprvé, ani jeden z nich netušil, co je čeká. Na první společné fotce z doby před více než jedenácti lety ještě pózují jako fanoušek a hvězda. „Můj brácha říkal, hele, Vladimir, pojďme se s ním vyfotit,“ vzpomíná zpěvák 7krát3, civilním jménem Štěpán Hebík. „V té době mě rap ani moc nezajímal. Vůbec mě v tu chvíli nenapadlo, že se naše životy takhle protnou.“
Teď vydávají 7krát3 a Vladimir 518 společnou desku nazvanou White Boy. Rap a rnb na ní kombinují organicky. „Jeden čas byly trička, že rnb zabíjí hip hop. To bylo období sektářství,“ říká rapper Vladimir 518 a vysvětluje, že oba hudebníci na novém albu před škatulkami upřednostnili svobodnou kreativitu. „Ctíme procesy. Být dohromady, dávat tomu čas. Ta věc musí téct.“
Deska White Boy vyrůstala z pospolitosti, vysvětlují oba umělci. „Na dnešní dobu je to vzácné. Kolaborace dneska vznikají na dálku. My ten čas trávili spolu.“ 7krát3 a Vladimir 518 se pravidelně zavírali do studia v zahradním domku u Hebíkovy rodiny, ve kterém je často navštěvovaly zpěvákovy děti. Rodinný život a umění do sebe prorůstaly podobně jako rap a rnb na nové desce, která někdy zní jako soundtrack k fantasmagorickému komiksu. V textech přitom tematizuje také křehkost, hledání identity nebo domova.
„Uvědomili jsme si, že napsat takovéhle téma je adekvátní naší situaci. Člověk by asi měl psát o tom, co žije,“ říká Vladimir 518. A vysvětluje, proč je k získání pocitu domova třeba změnit sebe: „Základní je odhození egoistické agresivity a hrubosti. To vytváří dobrý vibe doma, v kapele i na ulici.“
Jaké bylo svěřovat se na mikrofon s druhým umělcem neustále v zádech? Proč bylo důležité odhodit agresivitu? A co pro Vladimira 518 a 7krát3 znamená domov? Poslechněte si nové vydání Kulturáku.
A nezapomeňte pro svůj oblíbený podcast hlasovat v anketě Podcast roku. Díky!
---
Kulturák
Rozhovory s osobnostmi i rozbory kulturních fenoménů. To je Kulturák, podcast kulturní rubriky Seznam Zpráv, který moderuje Jonáš Zbořil. Poslouchejte na SZ.cz, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.
Jak se vám podcast líbí? O čem by se Jonáš měl se svými hosty bavit příště? Napište nám na [email protected]. Nebo to tweetněte s hashtagem #Kulturak.
-
Vítězem letošního ročníku Eurovize, tedy soutěže, které Češi nemohou přijít na jméno, se stal Rakušan JJ. Jeho operně-popové číslo Wasted Love nakonec zvítězilo nad druhým Izraelem. Jak moc je Eurovize apolitická? Jak funguje v zákulisí? A kdo byl na hudebním klání ve švýcarské Bazileji nejvýraznější?
„Upřímně mě tento rok až tolik věcí nezaujalo,“ přiznává baskytaristka kapely Vesna Tereza Čepková, podle které si JJ ocenění v nepříliš výrazné konkurenci zasloužil. „Připadá mi to téměř jedna ku jedné k loňskému vítězi Nemovi,“ namítá Tereza Povolná, novinářka z pořadu Šťastné pondělí a dlouholetá divačka Eurovize.
Estonec Tommy Cash se svým parodickým italo songem Espresso Macchiato, švýcarka Zoë Më s odvážně intimním stagingem nebo vystoupení lotyšských Tautumeitas, hudebních příbuzných kapely Vesna - to řadí hosté podcastu Kulturák mezi best of Eurovize roku 2025. Co ale s druhým Izraelem?
„Po hudební stránce se letošní číslo hodně podobá loňskému, zase poslali baladu, krásně zazpívanou, ale reprezentantka se stává nástrojem státní propagandy,“ říká Tereza Povolná o zpěvačce Yuval Rafael, která přežila útok ze 7. října 2024 a na Eurovizi vystoupila s písní New Day Will Rise. „Vím, že se schovávala pod mrtvými těly, proti tomu ani popel. Ale to, že ji tam pošlete s tímhle pozadím, není náhoda. Pro mě to úplně přebíjí hudební stránku.“
„Eurovize si říká apolitická soutěž, ale vůbec to tak není,“ myslí si Barbora Juránková, houslistka a vokalistka kapely Vesna. „Od interpretů se požaduje, aby přinesli silná témata. To je to, co společností zarezonuje. My jsme také nechtěly přijít s plytkou věcí. Protože jsme vystupovaly v době, kdy Rusko zaútočilo na Ukrajinu. Chtěly jsme se postavit za ty utlačované. Nesměly jsme to dávat úplně najevo, v metaforách jsme tam tuhle zprávu ale potřebovaly dostat.“
Barbora Juránková zároveň připomíná, že kdyby o svých záměrech a pocitech mluvily příliš otevřeně, Evropská vysílací unie (EBU), která soutěž pořádá, by Vesnu vyloučila.
Jak to tedy s Eurovizí je? Je to víc legrace, nebo politické klání? Festival dvojsmyslných songů a falických mikrofonů? „Já myslím, že je to všechno dohromady, kdybys to hodil do mixéru. A navrch přidal třpytky,“ hodnotí soutěž Tereza Čepková z Vesny.
Poslechněte si speciál podcastu Kulturák o festivalu politiky a třpytek. A nezapomeňte pro svůj oblíbený podcast hlasovat v anketě Podcast roku. Díky!
---Kulturák
Rozhovory s osobnostmi i rozbory kulturních fenoménů. To je Kulturák, podcast kulturní rubriky Seznam Zpráv, který moderuje Jonáš Zbořil. Poslouchejte na SZ.cz, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.
Jak se vám podcast líbí? O čem by se Jonáš měl se svými hosty bavit příště? Napište nám na [email protected]. Nebo to tweetněte s hashtagem #Kulturak.
-
„Bože, já jsem Daniel, už jsem done,“ rapuje James Cole na nové desce, která zní jako obrat k sobě samému. Přichází po letech vymýšlení superhrdinských postaviček a rapování plného drog, alkoholu i misogynie.
„Mám chuť říkat věci,“ svěřil se před časem rapper s civilním jménem Daniel Ďurech svému spolupracovníkovi, producentovi známém jako Idea. „Věci, které mají silnou relevanci k mému životu. Věci nepohodlné, bolavé.“ Společně začali tvořit skladby, které byly podle Colea „víc v souladu s životní zkušeností posledních let“.
„Mám rodinu a žiju vlastně dost klasický, usedlý život. Přestal jsem se cítit dobře v superhrdinských rapových postavách, už jsem nechodil po večírcích. Všechno se to začalo rozcházet. Vesnický rodinný život versus budování image hustého rappera. Začalo mě to vnitřně trhat,“ přiznává Ďurech.
Nová hudební cesta jde podle rappera ruku v ruce s jeho abstinencí. I o té v rozhovoru mluví. „Chodil jsem po ulicích a měl jsem zvláštní stavy, které jsem nikdy předtím nezažil. Byl jsem přeplněný emocemi, smutkem a žalem. Měl jsem dny, kdy jsem brečel a vůbec jsem nevěděl proč,“ říká Cole o stavech těsně před tím, než přestal s návykovými látkami.
Vzpomíná i na okamžik, který ho zásadně ovlivnil v rozhodnutí abstinovat. „Po nějaké kalbě jsem přišel v pět ráno, žena potřebovala někam jít a já měl hlídat děti. Měl jsem za sebou dvě hodiny spánku. Byli jsme spolu na zahradě a já jsem tam někde blil do křoví. Nastavilo mi to zrcadlo. Uvědomil jsem si, že jakmile člověk chlastá nebo hulí, s dětmi prostě není.“
„Samozřejmě jsem to pomáhal vytvářet,“ říká Cole o spojení rapové kultury s návykovými látkami. „Na obalu předposlední desky jsem s brkem v puse.“ Propagace takového životního stylu je jen zoufalá reprodukce neštěstí, myslí si teď rapper. „Všechny věci, které máš řešit, přechlastáváš. Člověk se nenaučí žít, nepřevezme zodpovědnost za svůj život a nedospěje. Zakonzervoval jsem se v patnácti letech. Nejtěžší bylo vylézt z té kádě lihu.“
Jak Jamese Colea na nové desce ovlivnily děti? Proč ho nebaví soutěživost? A čeho se u nové desky nejvíc obával? Poslechněte si Kulturák o nové desce DONE.
A nezapomeňte pro svůj oblíbený podcast hlasovat v anketě Podcast roku. Díky!
---Kulturák
Rozhovory s osobnostmi i rozbory kulturních fenoménů. To je Kulturák, podcast kulturní rubriky Seznam Zpráv, který moderuje Jonáš Zbořil. Poslouchejte na SZ.cz, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.
Jak se vám podcast líbí? O čem by se Jonáš měl se svými hosty bavit příště? Napište nám na [email protected]. Nebo to tweetněte s hashtagem #Kulturak.
-
„Samozřejmě na tebe dopadne smutek, že už je to jinak,“ říká Márdi z kapely Vypsaná fiXa o devadesátkách. Nechce ale být ten, kdo říká „za nás to bylo lepší.“ V rozhovoru mluví o ráji i peklu života v kapele.
Loni Vypsaná fiXa oslavila třicet let existence. A ještě tak dalších deset by prý mohla zvládnout. Alespoň to Márdimu, frontmanovi kapely, říká jeho dcera. Sám Michal Mareda ale ví, že život v dodávce, která už víc než třicet let objíždí kluby po celém Česku, není tak jednoduchý.
„Někdy se lekneš své nenávisti k druhému člověku,“ přiznává zpěvák. „Potom ti ale udělá dobře, že jste ze sebe tenhle pocit dostali ven. Kapela jsou jako čtyři Hobiti, kteří jdou do Mordoru a zažívají dobrodružství. Ten prsten, co nesou, je těžký. A čekají na ně průšvihy.“
Co je pro kapelu nejtěžší? „Podle mě je tvrdé, když jedeš šňůru a všude spíš v hotelech. Přijedeš do klubu, víš, že tam spíš, tudíž máš pocit, že spát jít nemusíš. Paříš. Na hotel přijdeš ve tři, čtyři, pět ráno, někdo nepřijde vůbec. V deset dopoledne tě vyhodí, motáš se pak venku a snažíš se přežít. Večer máš další koncert, takhle se to opakuje, lidi jsou vyčerpaní a vznikají hádky, ponorky, rozpady,“ vypráví Márdi. „Jednoho dne jsme si řekli, hele, vždyť Pardubice jsou uprostřed, tak se budeme odevšad vracet a nepřespávat na místě.“
V rozhovoru mluví Márdi také o svém ambivalentním vztahu k devadesátkám. „Cejtils tu vibraci, ale zároveň tě to vysálo. Že se časy mění,“ říká. „Kdybych měl stroj času, strašně bych tam chtěl zaletět. Samozřejmě tam ale byly věci, které dobré nebyly. Skinheadi. A různé kasty. Teď mi připadá, že všichni vypadají víceméně stejně. A že jsou více vyzrálejší, než jsem byl já v devadesátkách. Zároveň tehdy byla větší legrace, šly věci, které už dneska nejdou.“
Jak se bránit nostalgii? Mají to kapely dnes těžší než dřív? A kdy si naposledy ve Vypsané fiXe udělali naschvály? Poslechněte si rozhovor s Michalem „Márdi“ Maredou.
---
Kulturák
Rozhovory s osobnostmi i rozbory kulturních fenoménů. To je Kulturák, podcast kulturní rubriky Seznam Zpráv, který moderuje Jonáš Zbořil. Poslouchejte na SZ.cz, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.
Jak se vám podcast líbí? O čem by se Jonáš měl se svými hosty bavit příště? Napište nám na [email protected]. Nebo to tweetněte s hashtagem #Kulturak.
-
Pravidelně se umisťují v žebříčcích nejnavštěvovanějších filmů roku. Proč tak rádi chodíme na české romantické komedie? Čemu se v nich smějeme? A opravdu v nich nacházíme romantiku?
Nejnavštěvovanějším českým filmem po roce 1993 je romantická komedie Ženy v běhu (2019), kterou v kinech vidělo milion a půl diváků. Milionovou hranici překonaly také Ženy v pokušení (2009), lehce pod ní pak byly snímky Líbáš jako bůh (2009) nebo Muži v naději (2011). Proč tak rádi chodíme na české romantické komedie, které podle filmových kritiků nejsou ani vtipné, ani romantické? To jsme probírali na veřejné debatě kulturní rubriky Seznam Zpráv se socioložkou Irenou Reifovou a standup komičkou Natálií Schejbalovou alias Tady Tali.
„Přikláním se k tomu, že to opravdu nejsou romantické filmy,“ říká Irena Reifová. „Když už, tak jsou to filmy o vztazích. Ze všeho nejvíc jsou o ženských a mužských rolích,“ doplňuje socioložka, která se specializuje na sociologii popkultury.
Reifová dodává, že v posledních letech se ve filmech tohoto žánru proměnila role žen. Ty se v příbězích dostaly do centra dění. Pořád jsou ale zobrazovány jako nepřítelkyně romantiky. „Naplňují své ženské role špatně, jsou posedlé dokonalostí, perfekcionismem. Muži jsou uvolnění pohodáři, kteří by chtěli mít život v klidu, říkají ženám: prosímtě už si sedni a polož ten hadr.“
„Smějeme se tomu, jak jsou ti lidé ubozí,“ myslí si Natálie Schejbalová. „Jako když se díváme na reality-shows. Říkáme si, ještě že na to nejsem takhle.“ Reifová souhlasí: „Jedna z věcí, která definuje komedii, je to, že umožňuje odklonit bolest. V českých romantických komediích se to dělá karikaturou a cynismem spíš než empatií s postavami. Ty jsou vlastně oběti naší útěchy.“
Živá debata v pražském prostoru Tempo ale nakonec dochází k nečekaným závěrům. Z části i díky speciálnímu hostu večera, herečce Elizavetě Maximové, která nabídla vhled do toho, jak se oblíbený žánr české kinematografie tvoří. „Je mi fakt vždycky smutno, když vidím ten výsledek a není takový, jaký jsme doufali. Když točíte romantickou komedii, sami žijete romantickou představou, že to dopadne mnohem lépe,“ říká herečka, která debatu oživila také scénkou z oblíbeného českého seriálu.
Jak moc si české romcomy rozumí se sociologickými daty? A dá se z nich něco naučit? Které jsou nejzoufalejší, které naše hosty rozesmály a které o lásce říkají něco pravdivého? Poslechněte si záznam z živé debaty kulturní rubriky Seznam Zpráv.
Rozhovory Jonáše Zbořila
Jonáš Zbořil z kulturní rubriky Seznam Zpráv se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde. -
Druhá řada úspěšného post-apokalyptického seriálu Last of Us přišla s nečekaným zvratem. Proč dál sledovat příběh o světě, kde jsou nejdůležitější komoditou mezilidské vztahy?
Kdo už viděl druhý díl nové řady The Last of Us, seriálu HBO podle světoznámé videohry, zažívá nejspíš krušné dny. Pokud vás nová epizoda teprve čeká, měli byste dál nečíst a neposlouchat.
Pokud jste ale druhý díl již viděli, nejspíš vás také trápí následující otázka: Může pokračovat příběh i bez nejoblíbenější postavy?
„Myslím, že především musí,“ říká publicistka Táňa Zabloudilová. „Neil Druckmann a Craig Mazin jsou tak dobří vypravěči, že se na seriál bude do konce koukat drtivá většina diváků,“ dodává.
„Pro mě teď teprve začíná ta zajímavější část příběhu,“ doplňuje spisovatel a seriálový fanoušek Jakub Stanjura, který dává novou řadu jednoho z nejsledovanějších seriálů z produkce HBO do souvislosti s jeho videoherní předlohou. Zatímco první série Last of Us řešila otcovství, ta druhá bude zkoumat pomstu. Pokud se mu podaří alespoň částečně udržet videoherní předlohy, čeká nás ještě propracovanější a bude mít ještě zajímavější poselství, myslí si Stanjura.
Dodává také, že zásadní dějový zvrat způsobil už ve své videoherní předloze bouřlivé reakce. Právě proto ale šlo o nezapomenutelný zážitek. „Člověk byl vystavený něčemu nepříjemnému a musel se s tím vypořádat. Pro hráčstvo to bylo tak nepříjemné, že se to vymklo a skupina lidí dokonce vyhrožovala tvůrcům smrtí,“ vysvětluje Stanjura.
Last of Us je další z řady pop kulturních výletů do post-apokalypsy. To, jak v seriálech, filmech, knihách či videohrách vnímáme život po konci civilizace, se ale proměňuje. Z post-apo kultury už není eskapistická zábava pro kluky, ukazují díla jako Last of Us. Čím to je?
„Posunula se doba. Viděli jsme už spoustu post-apokalyptických věcí,“ myslí si Jakub Stanjura. „The Last of Us sleduje spoustu lidí, kteří z jiných příběhů vypadávají. V první sérii jsme měli díl o queer vztahu. Záběr seriálu je tak široký, že pro mě mnohem víc odpovídá realitě. Působí autentičtěji.“
„Jednak je televizní zábava komplexnější než dřív a za druhé myslím, že konec světa si prostě teď dovedeme lépe představit,“ doplňuje Táňa Zabloudilová.
Proč tvůrcům Last of Us vyhrožovali fanoušci? A jak se vymanit z „divácké nenávisti”? Poslechněte si rozhovor o seriálu, jehož nové díly se těžko rozdýchávají.
Jonáš Zbořil z kulturní rubriky Seznam Zpráv se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.
Rozhovory Jonáše Zbořila -
„Mám tu postavu čím dál víc rád, i když není jednoduché s ní žít,“ říká Jakub Štáfek o Juliusi Lavickém, fotbalistovi, který nejhorší neduhy českého fotbalu dokázal přetavit do nejzábavnější podivané. Poprvé se Lavi zjevil v internetovém seriálu Vyšehrad před téměř deseti lety. Pak přišel Vyšehrad: Fylm, který do kin přilákal více než sedm set tisíc diváků.
Teď se Lavi vrací v celovečerním pokračování Vyšehrad Dvje. Dekadentní večírky ze začátků své fotbalové kariéry vyměnil za party s kyblíky smažených kuřat. „Štáfek a Lavi mohli mít společné faktory, ale to je deset let nazpátek,“ přiznává tvůrce, který se poprvé před kamerou ocitl ještě jako mladý chlapec. Role Matěje Jordána v seriálu Ulice mu vydržela třináct let.
Jaký vztah má Jakub Štáfek, autor jedné z nejúspěšnějších komedií posledních let, k humoru? „Každý to máme hozené úplně jinde, ale sedm set tisíc lidí má hranici humoru na podobném místě jako já,” myslí si herec. „Není to žádný kalkul. V prvé řadě jde o to, jestli to baví nás.“
Posouvá se někam debata o humoru? Štáfek si myslí, že ne: „Čtyři roky nazpátek jsme si říkali, že vládne korektní doba. V každém filmu musel být černoch, homosexuál. Byla chvilka, kdy se to v Čechách řešilo také, jestli to už není moc. Ale připadá mi, že vůbec. Naopak. Když někoho slyším mluvit o tom, že tady máme novou totalitu, tak bych ho napálil.“
V rozhovoru mluví také o tom, jak být dobrým tátou a mužem. „Jsem z rozvedené rodiny, správný chlapský vzor jsem nikdy neměl.“ Ale dodává, že možností, kde hledat správné příklady je dnešní doba plná. „Nejsem úplně blbej, i když to tak může vypadat,“ směje se Štáfek.
Koho představitel Laviho považuje za špatné vzory? A jak mu ke správnému mužství pomohl bojový sport? Poslechněte si rozhovor s Jakubem Štáfkem.
Rozhovory Jonáše Zbořila
Jonáš Zbořil z kulturní rubriky Seznam Zpráv se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde. -
Vznikl narychlo jako výplň do časů covidové pandemie, dnes však Bílý lotos patří k nejúspěšnějším seriálům posledních let. Jeho koncept, za kterým stojí scenárista a režisér Mike White, je jednoduchý. Skupina bohatých Američanů se sjíždí do snového hotelového resortu, kde řeší své duševní jizvy nebo dávají průchod vlastním extravagantnostem i úchylkám - od incestní touhy či krevní msty až po proteinové koktejly. A dovolenkovou idylu hned na začátku každé série naruší předzvěst tragédie. Na tu ale divák často rychle zapomene, protože Bílý lotos není detektivka, nýbrž hlavně komedie o životním plahočení, které se nevyhýbá ani bohatým.
„Je super koncept točit o bohatých lidech, kteří jezdí na dovolenou, musí na ní dojít blíže k sobě a objevují o sobě zneklidňující věci. Tvůrce Mike White je mistr v tom, jak dokáže pozorovat lidi,“ myslí si filmová novinářka Táňa Zabloudilová. Dodává, že bohatí a úspěšní hosté hotelového resortu jménem Bílý lotos jsou stejně zasekaní jako my, obyčejní diváci. Snaží si koupit radost i novou identitu. A stejně jako nám jim to nejde. „Dítěti jde taky radost koupit jen na chvíli. Snaha dosáhnout pocitu, že jsem dobrý člověk, je legrační. Mike White se tomu rád směje,“ říká Zabloudilová.
Aktuální třetí sezóna seriálu, který se po Havaji a Sicílii přesunul do Thajska, u ní ale zatím vyvolává rozpaky. Zabloudilová má pocit, že Mike White je jako hotelový host, který se zdržel na návštěvě až moc dlouho. „Jako by White seděl na gauči v mém hotelovém apartmá a vyprávěl mi hrozně zábavný, zajímavý příběh, ale už by tam seděl potřetí a navíc moc dlouho. Jestli to na konci nebude mít fakt dobrou pointu, tak už mám chuť ho poslat domů, zhasnout a jít spát.“
Bílý lotos pomohl nastartovat trend satiry o bohatých, jakou dobře reprezentoval také Boj o moc nebo třeba oceňovaný snímek Rubena Östlunda Trojúhelník smutku. Možná už ale oblíbenému trendu odzvonilo. „Žijeme v době, kdy se satira vytváří sama. Je těžké imitovat něco ostřejšího,“ glosuje filmová kritička z Českého rozhlasu Kristina Roháčková.
Co potřebuje každá dobrá satira o bohatých? Jakou roli má v nové sezóně Bílého lotosu Thajsko? A dá se koupit radost? Poslechněte si rozhovor s Táňou Zabloudilovou a Kristinou Roháčkovou.
Rozhovory Jonáše Zbořila
Jonáš Zbořil z kulturní rubriky Seznam Zpráv se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde. -
„Outsider nejsem. V devadesátkách jsem docela vystřelila,“ připomíná s nadsázkou Monika Načeva rok 1994, kdy vydala svou debutovou desku Možnosti tu sou… - a rázem se stala tuzemskou hvězdou. Jenže zjistila, že to není cesta, kterou se chce vydat. „Nelákal mě pop. Takže jsem z toho vyskočila a začala si to dělat po svém.“
O více než třicet let později má za sebou jedenáct alb, na nichž se etablovala jako jedna z nejosobitějších osobností české hudební scény. „Umění není o tom hledat úspěch ani trendy. Musíš najít uvnitř sebe to, co tě opravdu zajímá, a v tom se začít hrabat. Proto si myslím, že jsou pro lidi některé mé písně až moc temné. Jsou pro ně moc hluboké,“ říká Načeva, jejíž poslední deska Jdem temným dnem je aktuálně nominovaná na cenu Anděl. Vítězové budou známi příští sobotu 5. dubna.
Na nejnovější nahrávce zpěvačka pokračuje v konceptu, který tvořil už předchozí album Zdivočelí koně. Zhudebňuje písně básníků - outsiderů. Umělců, kteří za života nebyli dostatečně uznáni, jak vysvětluje. Proč vlastně nepíše vlastní texty? „Protože nejsem básnířka. Jsem médium,“ odpovídá stručně Načeva. „Vybírám si básně, protože si žijí svým životem. Když je zpívám, pořád v nich nacházím nové významy.“
Nejslavnější píseň Udržuj svou ledničku plnou s textem od Jáchyma Topola nijak nezestárla. Splňuje to, co od básní Načeva chce: aby byly nadčasové. Jen jedno slovo písně teď na koncertech není slyšet. „Když přijde tohle slovo, vždycky dělám pššt. Pořád jsem to hrdě zpívala, ale poslední dobou mi to nejde do pusy,“ přiznává Načeva. „Řešili jsme, čím to nahradit, ale nejde to. Sám mi navrhl, abych byla zticha.“
Proč má Načeva pocit, že lidstvo „jde temným dnem?“ Poslechněte si aktuální rozhovor s českou zpěvačkou.
Rozhovory Jonáše Zbořila
Jonáš Zbořil z kulturní rubriky Seznam Zpráv se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde. -
„Musela jsem se odnaučit všechno dokumentovat. A že štěstí není v tom, kolik mi to přinese lajků,“ říká bývalá youtuberka a herečka Gabi Heclová, která v minisérii Král Šumavy ztvárňuje partnerku převaděče Josefa Hasila.
Na televizní obrazovky se vrátila úspěšná minisérie Král Šumavy, vyprávějící o osudech legendárního převaděče, který pomáhal na svobodu lidem utiskovaným totalitou. Své milence Marii, budoucí matce Hasilova syna, ale pomoci nedokázal.
„Ve výsledku je mi nejvíc líto právě Marie. Zůstala na všechno sama,“ myslí si herečka Gabriela Heclová, která postavu Marie ztvárnila už v první sezóně televizní minisérie. „Zpočátku se může zdát jako naivní, zabouchnutá holka, která neví, o čem život je, co ji čeká. Postupem času ale dospívá mílovými kroky,“ říká Heclová o Marii. „Myslím, že máme mnoho podobného. Rychlé dospívání i to, že se cítí hodně sama.“
Přestože patří ke generaci narozené do svobody, pětadvacetiletá herečka mluví o svém vztahu k minulému režimu. „Pro mě je ta doba strašná. Děsím se toho, když vidím, že se komunisti vrací zpátky do politiky,“ říká Heclová. „Byla jsem tak vychovaná. Režim měl dopad na naši rodinu, je tam určitá trpká zkušenost.“
Rozhovory Jonáše Zbořila
Jonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde. -
„Celá kauza s Filipem Turkem, Andrewem Tatem a MAGA šílenstvím v USA? To by byly úplné žně,“ říká herečka Tereza Dočkalová, kterou proslavil satirický pořad Branky, body, kokoti. O cenu Prasák týdne by prý dnes nebyla nouze.
S odstupem času se teď ukazuje, že jsme Branky, body, kokoty točili v relativně klidné době,” myslí si herečka a moderátorka Tereza Dočkalová, když vzpomíná na satirický pořad o genderové nerovnosti v Česku i ve světě. „Chvíli to přece vypadalo, že otěže patriarchátu drží odstupující generace. Že to časem odejde samo. Ale ukazuje se, že lidi jako Andrew Tate a Filip Turek lákají úplně mladé lidi. To je game changer, se kterým jsem nepočítala. Je to alarmující.“
Herečka čerstvě nominovaná na Cenu divadelní kritiky za roli v monodramatu dramatičky Esther Bol Máma mluví také o komplikované ekonomické situaci v divadelním provozu a o tom, jak ovlivňuje její mateřství. „Mám jedno dítě, bydlíme v pronajatém bytě, protože jsme mileniálové a náš sen o vlastním bydlení skončil s avokádovým toastem. Sama přemýšlím, jestli to není důvod, proč pořád nemám jasno, jestli chci druhé dítě,“ říká Dočkalová. „Tlustými maminkami to fakt není,“ dodává ještě na adresu diskuze o nízké porodnosti v Česku.
Může se situace v kulturním oboru vylepšit? „Nevím, jestli se povede mít s někým rozhovor, kdo pak řekne: Tak jo, tak my té kultuře nasypeme jednou tolik. Máte pravdu, je příšerné, v čem ty lidi žijou. Takového rozhovoru se asi nikdy nedožijeme,“ obává se Dočkalová.
Rozhovory Jonáše Zbořila
Jonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde. -
„Tenhle ročník nepatří k povedeným,“ shodují se filmoví kritici v oscarovém podcastu. A dodávají, že ne každý rok má svého Barbenheimera. Jsou Oscary ještě relevantní? Nebo ztrácí relevanci celý Hollywood?
Vítězným filmem 97. Oscarů se stala temná romance Seana Bakera Anora, která si na konto překvapivě připsala i sošku za nejlepší ženský herecký výkon pro teprve pětadvacetiletou Mikey Madison. To bylo největší překvapení jinak poněkud nudného večera, kterému chyběly zásadní politické statementy.
„Poněkud vykastrované politické gesto byla nominace pro dvojici herců z filmu The Apprentice: Příběh Trumpa,“ myslí si filmová publicistka a akademička Šárka Gmiterková, „ten film měl velmi složitou cestu na americký trh. Vědělo se, že tyhle dvě nominace jsou absolutně bez šance, protože se k filmu nikdo nechtěl přiblížit. Představa, že by zrovna tihle herci šli přebírat sošky a měli volné pole pro jakýkoliv proslov, byla velmi nepříjemná.“
Politickým tématům se filmaři letos povětšinou vyhýbali. „Hollywood teď opravdu není v nějaké silné pozici,“ vysvětluje filmový kritik Martin Šrajer, „i proto se mohlo operovat s tím, aby večer byl co nejméně kontroverzní a spíš upomínal k nostalgii muzikálů, k takovým věcem, na kterých se shodne velká část diváctva i lidí v sále.“
Rozhovory Jonáše Zbořila
Jonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde. -
„Nejsem žádný správňák. Jsem průserář,“ přiznává chirurg, podnikatel a spisovatel Tomáš Šebek, který v knize Obejktivní nález otočil skalpel sám na sebe.
„Myšlenka, že jsem možná všechno podělal, se mnou byla od té doby, co jsem začal pobírat rozum,“ říká Tomáš Šebek v rozhovoru pro Seznam Zprávy. Proslavil se jako autor reportážních knih o misích, které absolvoval jako člen týmu Lékaři bez hranic. Šebkova aktuální kniha, Objektivní nález, nese podtitul Moje nejtěžší mise. Nepíše tentokrát o pacientech z Haiti nebo Afghánistánu, ale o sobě, svých rodičích - a hlavně pak o vlastních chybách.
„Zcela jistě nejsem hrdina. Snad jsem se čtenářům přiblížil jako člověk z masa a kostí,“ říká Tomáš Šebek. O chybách chtěl mluvit protože mu připadá, že se to v Česku nepraktikuje. Musíme si přitom dovolit spolu komunikovat i o nepříjemných věcech, myslí si oblíbený chirurg a spisovatel. „Zabývám se fyzickým zdravím. Osobně si ale myslím, že v Česku máme výrazně pochroumané duševní zdraví.“
Proč chtěl sám sebe dostat z piedestalu, to je jedna otázka. Nejsou ale Češi příliš posedlí uctíváním hrdinů? Podle Tomáše Šebka určitě. „Freneticky hledáme někoho, kdo to za nás všechno spraví. A zároveň se tak vzdáváme odpovědnosti,“ říká. Blaničtí rytíři nikdy nevyjednou, myslí si Šebek.
Rozhovory Jonáše Zbořila
Jonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde. -
Do kin se vrací zmatená a rozcuchaná femme fatale Bridget Jonesová. Čtvrtý díl komedie s Renée Zellweger se povedl, myslí si filmové kritičky Jindřiška Bláhová a Kristina Roháčková. Proč nemohou být české romcomy víc jako Bridget?
Před 24 lety se v kinech objevila komedie, která natrvalo ovlivnila způsob, jakým se popkultura dívá na ženy po třicítce. Deník Bridget Jonesové fandil romantickým holkám, které se občas spustí na večírku, občas provedou hloupost v práci, nebo se ztrapní na rande. Bridget Jonesová učí své fanoušky mít se rád.
„Je to příběh o sebepřijetí,“ myslí si filmová kritička z Českého rozhlasu Kristina Roháčková. „Když jsem si ten film teď připomínala, zjistila jsem, že kritika ze strany mužů nikdy nepřijde. Byla ta věčně rozcuchaná, žila chaotický život. Přesto dosáhla toho, aby ji Mark Darcy řekl, že jí má rád takovou, jaká je. A to zůstává vrcholem romantiky.“
Jindřiška Bláhová z týdeníku Respekt dodává, že Jonesová přinesla do popkultury cosi specificky britského. „Vychází to z anglosaské kultury osmdesátých let. Objevila se nová generace žen, které měly jinou představu o tom, jak žít své životy. Oddalovala manželství i děti. Nastával konflikt mezi tím, co chceš, a co se od tebe očekává. Dostalo to do veřejného prostoru otázky, které se do té doby nekladly.“
Rozhovory Jonáše Zbořila
Jonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde. -
Ve své hudbě spojuje rap a folk, zpívá o hraniční poruše i o koních. „Vždycky jsem byla upřímná,“ říká hudebnice Arleta a tvrdí, že celá společnost víc naslouchá duševnímu zdraví.
Na domácí scéně se pohybuje od roku 2020 a za tu dobu se už stačila etablovat jako nejosobitější rapperka v Česku a získat několik nominací na hudební ceny Apollo i . Po několika EP se teď prezentuje s debutovým dlouhohrajícím ablem Toxic Rodeo. Ukazuje se v něm v nekonečném množství poloh - jako sebevědomá interpretka a girl boss, ale i jako křehká duše, která ohledává bolesti z vlastního dětství a dospívání. To bylo mimochodem pevně spjato s koňmi.
„Ještě v prepubertální fázi jsem byla koňařka. Zatímco spolužačky nosily první push-upky, malovaly se a řešily kluky, já jsem psala blog o koních,“ přiznává Arleta, která na desce kombinuje zdánlivě nespojitelné žánry folku a rapu. V rozhovoru mluví o inspiraci rapperem Lil Nas X a jeho hitem Old Town Road, který Arletě pomohl nasměrovat svůj styl blíž ke kytarám a krajině vlastního dospívání.
Desku Toxic Rodeo natočila na chatě v jižních Čechách, nedaleko od místa, kde vyrůstala - možná i proto zní křehké polohy alba tak přesvědčivě. Arleta se ale nikdy nebála o svých emocích i traumatech mluvit. „Když člověk tu věc dokáže popsat, vysloví ji nahlas, procesem nahrávání a poslouchání se s problémem dost seznámí,“ vysvětluje hudebnice, která do českého rapu přinesla otevřené emoce. A dodává, že se o nich nikdy nebála mluvit.
„Nikdy jsem to neřešila. Vždycky jsem byla upřímná. Na terapie chodím už od střední, nikdy jsem se nebála mluvit o svých pocitech. Byla jsem z těch sezení učená, že všechno musím popsat,“ říká Arleta.
Žánr, který byl proslulý tvrdými řečmi o penězích a slávě, se podle ní v posledních letech proměňuje. „V rapu se víc mluví o citech. Celá společnost víc naslouchá duševnímu zdraví. Je super, že se to propisuje i do tvorby.“
Jonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.
Rozhovory Jonáše Zbořila -
„Výjimečnost hlavního hrdiny už je obnošená,“ říká producent jedné z nejúspěšnějších českých počítačových her, Kingdom Come: Deliverance. V čem tedy spočívá kouzlo hry, jejíž pokračování právě vychází?
Na začátku jedné z nejslavnějších her v tuzemské historii, Kingdom Come: Deliverance, byla vize. „Naše hra se k ostatním počítačovým hrám má jako Braveheart k Barbaru Conanovi. Bude mít všechny atributy fantasy RPG, ale není v tom to fantasy. Není v tom nadpřirozeno, kouzelníci, elfové a není tam ani myšlenka předurčení,“ vysvětluje herní producent Martin Klíma, který spolu s Danem Vávrou stál na začátku herního studia Warhorse a jeho slavné hry, jejíž pokračování právě vychází.
Jak vidí okouzlení středověku medievalista Martin Nodl? „Středověk nás fakticky nefascinuje. Fascinují nás představy, které si o středověku utváříme, od reality se ale asi velmi liší.“
Poslechněte si rozhovorový speciál o fenoménu hry Kingdom Come: Deliverance, ve kterém je řeč o posunu popkultury, o hraní Dračího doupěte v českém undergroundu nebo o tom, které problémy středověká společnost řešila lépe než ta dnešní.
Jonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.
Rozhovory Jonáše Zbořila -
„Já jsem z domu naučenej nebát se ničeho,“ píše ve své nové knize Hájemství herec Daniel Krejčík. Vypráví v ní o dětství stráveném v pohřebním ústavu, o komplikovaném coming outu i o neméně složité cestě k herectví.
„Pohřební služba mě naučila, že každá bolest, byť sebevětší, o které v ten moment máte pocit, že se nedá unést, tak se nakonec unést dá,“ říká třicetiletý herec Daniel Krejčík. V Hájemství nachází nečekané paralely mezi světem divadla a dětstvím, které prožil v pohřebním ústavu. Tradice pohřebnictví se v jeho rodině předává už několik generací. Narušil ji až Daniel. Přesto ho hodně naučila.
„Jako dítě jsem chodil za maminkou do ústavu, sepisovala s pozůstalými pohřby. Sedávali tam a strašně plakali. Říkali: Já už tady nechci být bez mého Karla. Když si ten člověk přišel za týden vyzvednout urnu, vypadal, že to přežil, že to zvládnul. To mě naučilo, že přežít se dá všechno,“ říká Krejčík.
A s nadsázkou dodává, že by každému herci v pohřební službě doporučil brigádu. „Moje práce je o tom, že pozorujete lidi. Ukládáte si je do nějakého emocionálního bankomatu. Pohřební služba je jako Gringottova banka.“ Nemůže ale člověk, když čelí dlouho tak silným emocím, po čase okorat a přestat vnímat? „Na něco se dá zvyknout, na něco se nikdy zvyknout nedá.“
V rozhovoru mluví Krejčík také o svém coming outu, který podle vyprávění v knize Hájemství. „Ta doba, kdy jsem coming outem prošel já, je myslím hodně jiná od té dnešní,“ vzpomíná herec. „Přeju si, aby to dnes bylo tak, že za vámi přijde váš syn nebo dcera a řekne: Tati, holt mám rád tohohle člověka, no,’ a nebude na tom nic zvláštního. Pro moje rodiče to těžké bylo. Ani jsme nikoho, kdo by byl na kluky, neznali.“
Krejčíkovi rodiče se ale za několik let po coming outu zásadně proměnili. „Koukal jsem na ně a říkal si: To je neuvěřitelné, jakou cestu si ušli,“ říká třicetiletý herec, jehož nová kniha je propletená podporujícími vzkazy od matky i od otce.
„Kluk z pohřebky“ píše v Hájemství i o své cestě na divadelní pódia, která vedla přes recitační soutěže a dabing. Herectví se učil za pochodu, přesto se za jednu ze svých prvních rolí v představení Cock dostal do širší nominace Ceny divadelní kritiky za nejlepší mužský herecký výkon.
Ztvárnil také hlavní roli v divadelní adaptaci románu Kdo zabil mého otce výrazně politicky angažovaného francouzského spisovatele Édouarda Louise. Jak to má vlastně s politikou Krejčík, bývalý partner politika Matěje Stropnického? „Mě politika zajímá hodně. Myslím, že mě začala hodně zajímat v době, kdy jsem začal chodit s Matějem. Ne, že bych předtím nevěděl, co je pravice, a co levice.“ Krejčík vypráví o principu Pygmalionu. „Já jsem k němu na začátku strašně vzhlížel. Čím víc jsem toho věděl, tím víc jsem se z někoho, kdo obdivoval, stával někým, kdo pochyboval.“
Proč nechce Daniel Krejčík „mávat praporkem na průvodu”? Jaké role pro něj byly zásadní a jak vnímá svou aktuální roli v seriálu České televize Děcko? Nejen o tom mluví herec v rozhovoru pro kulturní rubriku Seznam Zpráv.
Rozhovory Jonáše Zbořila
Jonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde. -
„Tragičnost je tu na každém milimetru,” myslí si David Švehlík o minisérii Studna. Ta se vrací k případu vraždy manželů Jelínkových, kterou vyšetřoval už major Zeman. Čím Studna pořád děsí? Nejen o tom mluví Švehlík v rozhovoru.
„Studnu jsem viděl nedopatřením jako malý kluk. Byla to skutečně velká chyba, protože jsem se opravdu vyděsil,” vzpomíná herec David Švehlík na to, kdy poprvé viděl jednu z nejslavnějších epizod známého seriálu Třicet případů majora Zemana. Studna vyprávěla o skutečné události z roku 1968, kdy byla v ohořelých ruinách domu ve středočeských Vonoklasech nalezena mrtvá těla Stanislava a Marie Jelínkových. Přežil pouze jejich syn.
Případ i jeho televizní ztvárnění otřáslo nejen malým Davidem Švehlíkem, ale celým Československem. „Ta děsivost tam nepochybně je,” myslí si Švehlík, ale dodává, že epizoda z Majora Zemana by dnes možná působila komicky. „Nedávno jsem viděl fotku pána, který hrál otce. Vypadá děsivě, ale na druhou stranu působí až jako karikatura krutého zabijáka. Tragičnost je tu ale na každém milimetru. Působí to děsivě nepochybně z toho důvodu, že se to každého z nás dotýká. Vždyť každý jsme součástí nějaké rodiny.”
Švehlíkův Stanislav vypadá v úvodu Studny jako ideální muž. Milující otec a manžel, kterému žádná starost neubere z elánu. S postupem času se ale odkrývá jeho temnější stránka. Jak ztvárnit člověka, který musí působit sympaticky, ale zároveň může být zosobněním zla? „Je třeba jít do krajnosti,” vysvětluje David Švehlík. „Pakliže má být odporný, zlý, musí to tam být vidět. Pakliže má být sympatický, laskavý, milující, musí to tam také být vidět. Jsem šťastný v momentě, kdy vím, že odpornost a hrůznost toho činu je patřičně vykreslená a zahraná.”
Dvaapadesátiletý herec vystudoval divadelní režii na pražské DAMU, ale mnohem víc ho prý přitahuje film. Co se týče vlastních dovedností, zůstává až překvapivě skromný. „Nahlížím na sebe jako na herce, který má hodně limitů. Fakt cítím, že jsem na začátku. Když na sebe zpětně podívám, vidím, že je stále na čem pracovat.”
Proč se David Švehlík nestal knězem, jak původně zamýšlel? A může herectví nabídnout stejnou hloubku jako teologie? Nejen o tom mluví herec v rozhovoru pro kulturní rubriku Seznam Zpráv.
Rozhovory Jonáše Zbořila
Jonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde. -
„Za špatný vtip tě nikdo nezavře,“ myslí si pětadvacetiletá Natálie Schejbalová. Víc než nekorektní humor jí baví trapnost, vysvětluje v rozhovoru pro Seznam Zprávy. Svět je totiž víc cringe než dřív.
„Trapnost osvobozuje,“ myslí si komička Tady Tali, „Je to unikátní zkušenost, kterou podle mě můžou zažít pouze lidé. V trapnosti se lišíme od zvířat. Pes se podle mě necítí trapně, ani žížala.“
Na Instagramu má přes sto tisíc sledujících. Nasbírala je díky videím se vtípky, v nichž si pravidelně dělá legraci hlavně sama ze sebe. Je to bezpečnější. „Sama na sebe nepodám žalobu,“ chválí si svoje zaměření Natálie Schejbalová. Ostatně, nemá ráda humor, který by někomu mohl ublížit. Mnohem víc ji baví vlastní trapnost.
„Trapnost je jeden z mých talentů. Byla by škoda ho nevyčerpat,“ myslí si Tali. dodává ale, že mezi komiky není vlastní trapnost nic nového. Jméno si na ni postavili Sascha Baron Cohen, Philomena Cunk nebo Amelia Dimoldenberg z pořadu Chicken Shop Date. Není trapnost víc v kurzu než dřív? Jinými slovy, není svět trapnější?
„Je fakt, že slovo cringe přišlo do češtiny teprve nedávno. Možná, že větší míra cringe v české kultuře může být trend,“ uvažuje Tady Tali.
A co limity humoru? Opravdu tu je cenzura, ztratily vtipy svobodu? „Pořád říkáme: Achjo, za tenhle vtip mě zakážou. To není pravda. Nikdo tě nezavře. Jediné, co se stane, je, že se lidi nebudou smát a pár lidí napíše na Twitter, že jsi idiot,“ myslí si komička. „Tohle stěžování si na to, že se nic nesmí říct, je spíš marketingový trik. Lidi jako Štěpán Kozub tím říkají: Jsem odvážnější než ostatní, jen u mě uslyšíte super černé, nekorektní vtipy.“
Schejbalová tvrdí, že diskuze o humoru se posunuje. Lidé jsou mnohem citlivější a vnímavější k tomu, čemu se vlastně smějí. „Baví mě dělat si legraci ne z toho, že má někdo jinou barvu pleti, ale ze stereotypu jako takového.“
Když zrovna nenatáčí vtipy, nevystupuje na večerech slam poetry nebo nepíše scénář k televiznímu pořadu TV Nova Na lovu, pomáhá mužům a ženám, aby se seznámili. Princip Rande kdy je jednoduchý - Tali představí potenciálního kandidáta na schůzku - a přitom ho samozřejmě trochu rozhodí. Jak zareaguje, to o něm prozradí víc než jeho koníčky nebo práce.
Čím Tali rozhodí Jonáše Zbořila? Dozvíte se v nejnovější epizodě kulturně-rozhovorového podcastu.
Rozhovory Jonáše Zbořila
Jonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde. -
„Štve mě jakákoliv zpětná vazba. I ta pozitivní,” přiznává spisovatelka Radka Třeštíková. „Zneklidňuje mě v tom, že musím plnit nějaká další očekávání.”
Už více než dekádu vydává Radka Třeštíková romány, z nichž se rázem stávají hity. Na sklonku roku se vrátila s pokračováním své dosud nejúspěšnější knihy, Bábovky.
V nové knize, Bábovky na konci světa, se opět chaoticky proplétají osudy žen, sledujeme osm hrdinek po dobu osmi let a nevěřícně přihlížíme tragikomickým událostem, ke kterým se nachomýtnou, nebo je rovnou způsobí. V Bábovkách se pašuje kokain v převleku za jeptišku, vykrádají se tu domy, dochází tu k tragickým autonehodám, ale také se v knize pobývá v klášteře. A všechno je vzájemně provázané.
„Občas mi někdo vyčte, že je to přehnané, ale v tom je samozřejmě záměr,” vysvětluje Třeštíková, podle které je absurdnost příběhů nové knihy posílená právě jejich provázaností. „Až u téhle deváté knihy jsem si uvědomila, jak moc se na mém psaní projevuje moje vášeň skládání puzzle. Promítá se do psaní a vlastně možná i do života. Potřebuji si k sobě pořád skládat dílky. Dokud to nedá ucelený obraz, tak od toho neodcházím.”
Úspěšná spisovatelka také vysvětluje, proč jí tak fascinuje absurdita. „Dává mi smysl, jak se dívat na svět, kterému čím dál víc přestávám rozumět,” přiznává Třeštíková, „v absurditě je moje naděje. Záchranný kruh, způsob, jak přežít v tom, co se děje kolem mě.”
Psaní je sice pro Třeštíkovou místem, kde se může vyvztekat i uklidnit, ale není pro autorku i destruktivní? „Poslední dobou nad tím přemýšlím, jestli si to vlastně nedělám schválně. Jestli si schválně nepřitahuju do života lidi, který mi pak ublíží, jestli nejdu sama naproti situacím, které mě ničí.”
A podobně přemýšlí i nad svou prezentací na sociálních sítích. „Přemýšlela jsem, jestli potřebuju zprávy od úchyláků,” říká spisovatelka na adresu fotografií, na kterých ukazuje svoje tělo, „Vlastně jsem nepřišla na to, co mi to dává. Nějaký dopamin to v člověku vygenerovat musí, protože jinak by to nedělal.”
Třeštíková vysvětluje, že z lidí má vlastně ostych. „Mám fobie. Už jako dítě jsem se dávala sama na pískovišti a děsila se, že se se mnou někdo bude chtít kamarádit. Nikdy nebudu kamarádka pro lidi na sítích.”
„Nechci ani nikoho inspirovat. To je strašně velká zodpovědnost. Chci jenom dělat svou práci. Nedávám si žádný větší přesah v té své důležitosti navenek vůči ostatním. Jsou chvílie, kdy mě štve jakákoliv zpětná vazba, i ta pozitivní. Zneklidňuje mě, že mám plnit nějaká očekávání pro příště.”
Jak z tlaku přílišného očekávání ven? Třeštíková má jednoduchou strategii. „Když mě začnou lidi vnímat příliš pozitivně, jdu a sama tu laťku shodím. Myslím, že občas záměrně lidi rozčílím nebo udělám něco, co se jim nelíbí, abych laťku zase dala dolů.”
Proč by příští knihu ráda napsala anonymně? A Jak v Česku funguje bestseller? Poslechněte si rozhovor se spisovatelkou Radkou Třeštíkovou.
Rozhovory Jonáše Zbořila
Jonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde. - Laat meer zien
