Afleveringen
-
Po pádu komunismu si většina z nás představovala, že svoboda nám přinese především prosperitu. Tato část veřejnosti dodnes pociťuje z liberální demokracie zklamání a důsledky této deziluze se projevují v poslední době v podpoře antisystémových stran. Nutno ovšem dodat, že někteří politici tuto iluzi podporovali. V prosinci 1989 si kapitalismus přála jen 3% populace. Většina společnosti chtěla „třetí cestu“, tedy něco mezi socialismem a kapitalismem. Musel přijít Václav Klaus, aby nás „osvítil“ a nadchnul pro budování ryzího kapitalismu. Z tohoto pohledu ho lze označit za opravdového revolucionáře.Podle známé teorie má každá revoluce tři fáze: umírněnou, radikální (jakobínskou) a konsolidační (thermidorskou). Na první pohled sice může působit jako paradox označovat Václava Klause za radikála a jakobína, ale v kontextu téhle třífázovosti revolucí to dává smysl. Přišel s jasně definovaným programem, opíral se o ikonické postavy jako byla Margaret Thatcherová či Ronald Reagan a doslova vyzařoval neochvějnou jistotu ve svoji vizi, která měla znamenat spásu pro celou společnost.Ačkoli se neoliberální vidění světa jeví jako opak marxisticko-leninského vidění světa, oba mají hodně společného. Je to jednak přesvědčení o rozhodujícím významu ekonomické základny, potom technokratický styl vládnutí opírající se o několik základních dogmat, a nakonec utopický ideál, ke kterému směřujeme. Připomeňme, že počátkem 90. let byla liberální demokracie pokládána za vrchol - dokonce za „konec“ - dějin.Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.czX: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz
-
Hostem podcastu Echo Pavla Štrunce byla Alena Schillerová, předsedkyně poslaneckého klubu ANO a bývalá ministryně financí. A mluvilo se o tom, kdo jsou v Česku prodavači strachu. "Výrok pana premiéra je naprosto nedůstojný a rozděluje společnost. Je to právě on, kdo dává našeho předsedu na billboardy s Putinem. Přitom nenajdete v naší minulosti ani současnosti nic proruského," říká Schillerová a tvrdí, že ANO naopak Ukrajinu podpořilo, ale vláda podle ní migrační krizi nezvládla. Podle Schillerové ANO plánuje snižovat daně, ale pouze za předpokladu, že se podaří znovu nastartovat jejich výběr a omezit šedou ekonomiku, která podle ní roste nejen kvůli zrušení elektronické evidence tržeb. „Zrušení EET je rezignací na boj s šedou ekonomikou. To je pro nás nepřijatelné. Nejdřív nastartujeme výběr daní, EET není jediný nástroj, ale je součástí. Jakmile se to podaří, vytvoříme prostor pro jejich snižování,“ dodává. Jedním z hlavních bodů hnutí ANO je zajištění dostupné energie prostřednictvím zestátnění ČEZu. „Pro nás je klíčové vykoupit minoritní akcionáře a zajistit státní kontrolu.“ Schillerová zdůraznila, že vláda musí přestat s nepřehlednou energetickou politikou, která brzdí ekonomický růst. Sociální sítě jsou podle bývalé ministryně klíčovou součástí komunikace. Sama na TikToku oslovuje zejména mladé, přičemž její obsah je kombinací trendů a politiky. „Jednou tam dám něco odlehčenějšího, co přitáhne pozornost, a příště se zaměřím na politiku. Snažím se to kombinovat," říká Schillerová a komentuje i to, jestli vnímá čínskou sociální síť jako bezpečnostní riziko: "Pokud TikTok používá premiér i členové vlády, kteří mají nejbližší informace z bezpečnostní komunity, tak se my opoziční politici nemáme čeho obávat." Sama ale premiéra na Tik Toku nesleduje, jeho obsah ji prý nebaví. Schillerová považuje TikTok za efektivní nástroj pro komunikaci s mladou generací, který jí umožňuje přenést politické myšlenky netradičním způsobem. Zároveň však zdůrazňuje, že TikTok je jen jedním z kanálů a že ANO připravuje komplexní program zaměřený na mladé voliče. S čím chtějí volby vyhrát? Podívejte se na rozhovor!Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.czX: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz
-
Zijn er afleveringen die ontbreken?
-
Co všechno vedlo od vzniku komunistické Jugoslávie k samostatnosti Kosova? Na začátku překvapivě nešlo o nacionální spor mezi Albánci a kosovskými Srby, nýbrž o spor ideologický, politicky podmíněný, v němž hlavní roli hrála příslušnost k partyzánskému dědictví nového státu. Podstatná ale byla také negramotnost kosovského obyvatelstva, které velmi rychle bylo dovzděláno a zároveň se intenzivně rozmnožilo, takže na Kosovu brzy žilo hodně nesaturované a nespokojené mládeže. Začala se bouřit… To vše vysvětluje v druhé kosovské epizodě sourozeneckého podcastu Hej, Slované Václav Štěpánek – balkanista a vedoucí Ústavu slavistiky brněnské Filozofické fakulty Masarykovy univerzity. Po vyslechnutí tohoto dílu budete dění na Kosovu konečně dobře rozumět a bezpečně ho odlišíte od jiných konfliktů. Kosovo bylo staletí území bez hranic, ty mu – uměle – přisoudilo až poválečné dvacáté století. Už v tomto bodě byl tedy položen základ budoucích sporů. Obzvláště poté, co v padesátých letech bylo z vlastně stále neznámých důvodů Kosovu přiřčeno i území na sever od města Mitrovica, čili oblast, na které právě žije slovanské obyvatelstvo a kde stojí vzácné srbské pravoslavné kláštery. Komunistická Jugoslávie také opírala svůj aparát o válečné partyzánské zásluhy. Ty měl ovšem na Kosovu málokdo, a tak do funkcí zdejšího státem vyhlášeného autonomního území byli instalováni lidé odjinud, kteří neměli s Kosovem nic společného a neznali jeho specifika. Navíc po roztržce jugoslávského prezidenta Tita se sovětským vůdcem Stalinem začala protijugoslávsky vystupovat s Kosovem sousedící Albánie Envera Hodži. Tlak v Kosovu tedy zpočátku nebyl nacionální, dokonce nevznikal ani kvůli víře, byl politický a ideologický. Kosovo se postupně stávalo místem diverze, kde pro udržování pořádků intenzivně působila státní bezpečnost, což zase nebyli Albánci. Až na těchto základech začal vznikat etnický problém.
Společnost na Kosovu byla rurální, zaostalá, negramotná. Komunistický stát se přitom snažil Kosovo výrazně podporovat a tamní životní podmínky pozvednout. Stát tam posílal výraznou finanční podporu a intenzivně budoval například školství. Po válce totiž devadesát procent obyvatelstva byla negramotná. Během deseti let vzdělanost vzrostla natolik, že v zemi byly založeny dvě fakulty a v roce 1968 univerzita, kde se vyučovalo albánsky. Univerzita se brzy stala třetí největší jugoslávskou po bělehradské a záhřebské. Současně žádná část obyvatel vyjma Romů neměla v Jugoslávii horší postavení než Albánci. (Přestože to byli výborní živnostníci.)
Se zlepšujícími se problémy začalo docházet k demografické explozi a začalo se rodit mnohem více lidí. Při sčítání obyvatelstva v roce 1921 žilo na Kosovu čtyři sta tisíc lidí. O šedesát let později zjistilo poslední jugoslávské relevantní sčítání obyvatelstva, že v zemi žije již milion osm set tisíc obyvatel, z toho pouze dvě stě tisíc jsou Slované. Čili svými vlastními silami se kosovští Albánci čtyřikrát rozmnožili a v zemi žilo hodně mladých, kteří přitom ale nikam nedocházeli za prací.
Po smrti prezidenta Tita začaly na Kosovu velké, nejprve studentské demonstrace – k nim kladou mnozí autoři základ pozdějšího rozpadu Srbska a Kosova. Nespokojenost měla ekonomické příčiny, protože Kosovo nezvládalo smysluplně živit své obyvatelstvo. Další problém byl studentský: třetí největší jugoslávská univerzita neměla žádné zázemí. A především: Kosovo nadále fungovalo jako území autonomní, nikoli jako jugoslávská svazová republika. Přestože v Jugoslávii byly tři republiky, které měly stejně nebo méně obyvatel než Kosovo: Černá Hora, Makedonie, Slovinsko…
Následně devadesátá léta přinesla první vyhlášení kosovské republiky, neuznané ještě, potom vznik kosovské osvobozenecké armády, terorismus, do konfliktu vstoupily netrpělivé mocnosti… a na průšvih byla zaděláno. Aneb konečně podcast, který vás přinutí přemýšlet o historii jinak.
-
Žijeme v zemi prosperity, nebo čelíme sociálnímu rozvratu? V novém Hrotcastu se Lukáš Kovanda zamýšlí nad tvrzeními Petra Fialy i Andreje Babiše, rozebírá data o rostoucí chudobě, vysokých odvodech i otázku, zda je současná vláda rekordmankou v zadlužování.
Daně jsou nízké a máme se dobře, důvod k pláči není, říká premiér Petr Fiala. Ale je to pravda? Jeho hlavní sok v letošním volebním roce, lídr hnutí ANO Andrej Babiš, hovoří o Česku, jako by šlo o spálenou zemi. Jak se tedy ve skutečnosti máme? A je důvod k oslavám, nebo k naříkání? „Určitě není pravda, že by nikdo nepadl,“ říká v novém Hrotcastu ekonom Lukáš Kovanda.
„Podle dat Eurostatu mezi lety 2021 a 2023 přibylo v České republice zhruba sto tisíc lidí, kteří jsou sužováni těžkou formou sociální a materiální deprivace. To znamená, že v uplynulých letech zaznamenali opravdu citelný rozvrat své životní úrovně,“ popisuje hlavní ekonom Trinity Bank.„Ale ani spálená země není pravdivým popisem české reality,“ dodává.
A zmiňuje data německé pojišťovny Allianz, podle nichž čistý majetek po odečtení dluhů, který připadá na jednoho každého Čecha nebo Češku včetně nemluvňat, představuje částku 800 tisíc korun. Na Slovensku je to 200 tisíc, zdůrazňuje Kovanda v aktuálním Hrotcastu.
Podle něj je ale průměrování ošemetné, nevypovídá o skutečném stavu věcí. Premiér Fiala měl podle Kovandy také nahlas říct, že mění cíle vlády, když vypukla válka na Ukrajině. „Pochopil bych to,“ říká ekonom. Takhle už pár měsíců po začátku konfliktu předseda vlády tvrdil, že daně a DPH zvyšovat nebude, ale v roce 2023 přišel konsolidační balíček a vše bylo najednou jinak. „To má jistou pachuť,“ zdůrazňuje Kovanda.
S moderátorem Pavlem Štruncem hovořil rovněž o vysokých odvodech na sociální a zdravotní pojištění. „Je to hodně i ve srovnání se Západem. Sice to nejsou daně, ale de facto ano,“ říká hlavní ekonom Trinity Bank.
A mluví o situaci ve Španělsku, kde se uvažuje o stoprocentní dani na nemovitosti, které budou kupovat lidé ze zemí mimo EU.Kdo je lepší ekonom: Petr Fiala, nebo Andrej Babiš? Bude současná vláda rekordmankou zadlužování? A co je největším problémem, který vede k narůstající „sekeře“ ve financích státu?
Pusťte si nový Hrotcast.
-
Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.czProč vyspělá Británie dopustila neuvěřitelný kriminální skandál se znásilňováním mladých dívek? Je to spíš země Jamese Bonda, nebo Trainspottingu? Jak se Petru Fialovi snaží přesvědčit voliče, že není tak špatný premiér, jak si veřejnost myslí? Motoristé se překvapivě rozešli s Přísahou. Jaká je reálná síla Česka v zahraniční politice. Blíží se inaugurace Donalda Trumpa. Co čeká nás? A co Grónsko?X: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz
-
Martin Bernátek vybudoval stamilionový e-shop Ovečkárna a prodal ho fondu Hartenberg ze svěřenských fondů Andreje Babiše. Do byznysu se ale vrátil a rozjíždí nový e-commerce projekt OlaOla zaměřený na longevity.
„Hodně lidí neví, co to je longevity, je to moderní uchopení něčeho, co tady dávno bylo, vystavíte si obchodní dům na svoje zdraví,“ říká a dodává, že pojetí longevity může být velmi široké a nyní se světlo hodně upírá na biohacking. Ale podle Bernátka hodně lidí nechápe, že longevity, mohou být i investice do zdravotnictví, jídla, kosmetiky a plastických operací.
„Když jsme se rozhodli podnikat v tomhle oboru, začali jsme se o sebe s manželkou víc starat, bylo to přirozené. Vzali jsme naše zkušenosti a západní model podnikání," říká Bernátek a přiznává, že náročnost startu podnikání úplně nejde dohromady s životním stylem, jaký si po prodeji Ovečkárny představoval.
-
Hostem podcastu Hynka Čermáka a Josefa Tomana Men’s Factor byla zooložka Anna Vedralová. V životě mi chyběla blízkost, začala jsem ji hledat u zvířat, těch utlačovaných mi bylo hrozně líto a chtěla jsem jejich osud změnit, říká a mluví i o tom, že u lidí často řeší nevědomost, třeba u pavouků prý máme zakořeněno, že je na nich něco hnusného.
Ohňostroje jsou pro zvířata šílenství, překvapuje mě, že i majitelé psů ohňostroje dělají, zvířata mají mnohem jasnější smysly než my lidé, říká Vedralová. Když dítě ubližuje zvířatům, je to k zamyšlení, vrazi často mají v záznamech, že si v dětství kompenzovali stres a zlost právě na ubližování zvířatům, dodává.
Může negativní vztah ke zvířatům vznikat ze stejných podnětů jako šikana mezi lidmi? I u zvířat se setkáváme s tím, že přežije ten nejsilnější a rivalita je v zvířecí říši zcela přirozená. Jaký vztah by si děti i dospělí měli ke zvířatům budovat, abychom se nesetkávali s týráním? A měly by se ohňostroje zakázat?
-
Uběhl měsíc od svržení režimu Bašára Asada v Sýrii a situace se vyjasňuje. Západ, byť obezřetně, vítá nové vládce, mluví se o zrušení sankcí, před deseti dny do Damašku společně přijeli ministři zahraničí Francie a Německa. Nicméně onen nový vládce Sýrie, Ahmad Šara, mezitím oznámil, že nejméně čtyři další roky nevypíše volby. Onen nový vládce je totiž také zasloužilý džihádista. Tuto pozoruhodnou konstelaci jsme v Salonu Echa probírali se dvěma dámami české diplomacie: Evou Filipi, dlouholetou velvyslankyní v Sýrii (2010–23), a stále aktivní velvyslankyní – dříve v Egyptě, dnes v Izraeli – Veronikou Kuchyňovou Šmigolovou.
-
Filozof a esejista Ivan Dubský věnoval velkou část svého života, který skončil v roce 2023, otázkám času. Pro filozofii je čas základní: to, jak rozumíme času, poukazuje k tomu, jak si rozumíme na rovině osobní i společenské. Patrné je to už na politickém smýšlení. Šablonovitě se rozlišuje na progresivisty prý vzývající lepší budoucnost a konzervativce údajně toužící po starých dobrých časech. Je zřejmé, že obojí je karikatura, podstatné je, jak ochotní jsme v politických otázkách karikovat druhého skrze jeho vztah k času.
Ivan Dubský vtahuje do hry nespočet dalších časů, třeba ten opilcův. V originální eseji, který vychází v knize Questio temporis (Torst, 2024), se táže, co nám o fenoménu času říkají tzv. opilecká okénka, tedy okamžiky, které si třeba po nějaké oslavě nevybavujeme. Proč si je nepamatujeme? Existuje odpověď lékařská; Ivan Dubský nabízí filozofickou. Možná se okénka „otevřou“ tehdy, když pomocí alkoholu setrváme cele v přítomnosti, a kdy tedy vypadneme z běžného zakoušení času, které stojí na průběžné rekonstrukci minulosti a předvídání budoucnosti. Jakmile přestaneme čas rekonstruovat, což v bdělém stavu není vůbec snadné, padáme okénkem z času. Takové vypadnutí je někdy slastné, někdy svědčí o úpadku.
V pozoruhodných pasážích se proto Dubský zabývá časem nemoci, tedy časem, v němž se stáváme cykličtí. Tehdy jsme zcela strženi tělem. V nemocnici se pohybujeme ve vegetativním koloběhu, i zde jako bychom vypadli z lineárního času. Sestra přinese teploměr, následuje vizita, polévka, návštěva, léky, teploměr, spát… a tak dokola. Je-li náš život jen takovým koloběhem, postupně se zanořujeme do tupého bezčasí. A když ztrácíme smysl pro časové diference, začínáme chřadnout.
Což však neznamená, že se z opakování máme vymanit. Nietzschovský motiv věčného návratu je výstižným pojetím našeho života již proto, že člověk netvoří jako Bůh z ničeho, ale vždy z něčeho. Jeho život i myšlení je rekonfigurací stávajícího. Copak existuje zcela nová myšlenka? Stěžejním úkolem je netoužit po jedinečné osobnosti, ale naučit se správně, z jedinečného okamžiku opakovat, tedy nechápat věčné opakování jako zaseklou desku, ale jako hru, v níž se můžeme zlepšovat. A možná je pravda, že právě v tom jediném se můžeme po čas svého života zlepšovat: v tom, jak dobře rozehráváme stále znovu jeden a týž život.
Kapitoly
I. Filozofie a společná pitka [začátek až 15:25]
II. „Filozofie není jen otvíráním, je především prací.“ [15:25 až 26:35]
III. Čas měříme stínem. [26:35 až 47:30]
IV. Kauza věčného návratu [47:30 až 1:05:30]
V. Království dítěte a jeho čas [1:05:30 až konec]
-
Stát hospodaří blbě, ale pro můj byznys je jedno, jestli vládne Babiš, nebo Fiala, říká Radim Jančura, majitel skupiny RegioJet, který byl hostem podcastu Echo Pavla Štrunce. Podnikatel je od toho, aby překonával překážky, tvrdí a dodává, že zásadní problém pro podnikání v přepravě byly drahé energie a úrokové sazby. Když si půjčujete za sedm procent, nedává smysl podnikat. Nelze se rozvíjet, dodává.
A mluvilo se i o tom, jestli mají hodnoty místo v byznysu. „Určitě ano, ale v rozumné míře. Že bysme neměli brát plyn a ropu z Ruska, je jasné, ale má fungovat trh a vy se máme rozhodovat podle ceny,“ myslí si Jančura.
Má majitel skupiny RegioJet ještě politické ambice? „Jsem politický aktivista, do politiky určitě vím, že nepůjdu. Nejsem manažerský typ, jsem sólista a výborný kontrolor a stratég s čichem na chyby, ale nedokážu vést tým. Když už, tak bych si musel zřídit vlastní stranu.“
V rozhovoru Jančura mluví i o tom, že jeho firmu fakticky zachránil Robert Šlachta. „Šlachta byl fantastický policajt a bude skvělý ministr vnitra, politika není o stranách, ale o lidech. I premiér musí občas dělat mikromanagement,“ říká a tvrdí i, že RegioJet už není na prodej, kdysi totiž v jednom rozhovoru uvedl, že firmu prodat chce. „Naopak jsem se rozhodl, že nejlepším lidem okolo mě dám podíly, aby firma byla životaschopná i beze mě a třeba i s mojí dcerou.“
RegioJet aktuálně láká na plat 80 tisíc a až dvousettisícový náborový příspěvek nové zaměstnance. „Já říkám přidávejte lidem, jen tak budeme mít ty nejkvalitnější zaměstnance. Během covidu jsem se z firmy stáhl a firma přestala být mnou, teď jsem se do ní vrátil, pořád mám co dát. Když chceme přetáhnout zaměstnance konkurence, musí vidět, že nejsem blbec a že nám mohou věřit,“ říká Jančura a mluví o tom, že bez nejlepších lidí nemůže dosáhnout cílů, které má.
-
Z hlediska prosazování hodnot svobodné a otevřené společnosti, hájení pravdy a principů demokracie nepřinesl způsob zvolení Václava Havla 29. prosince 1989 prezidentem republiky nic příliš pozitivního. Samozřejmě z hlediska praktické a reálné politiky to byl velký úspěch. Václava Havla zvolilo prezidentem republiky Federální shromáždění, jehož poslanci byli prověření straníci a lidé zcela oddaní komunistickému režimu. Volbu dojednal Marián Čalfa, sám nomenklaturní komunista, který se v rámci pokojného a vyjednaného předání moci stal v prosinci 1989 předsedou Federální vlády.Můžeme se jen domnívat, co všechno komunistickým poslancům slíbil za to, že pro disidenta Václava Havla – bývalého milionářského synka – jako prezidenta republiky zvednou ruku. Ale sametový přístup polistopadové politické reprezentace ke komunistické straně a obecně ke zločinům komunistického režimu, stejně jako úzkostlivé dodržování komunistické ústavy a teorie o nutnosti zachovat právní kontinuitu, může mít své kořeny právě zde. Na většinu pozdějších problémů s naší komunistickou minulostí jsme si zadělali právě v období jednání o předání moci mezi zástupci KSČ a OF. V atmosféře všeobecné euforie a kvůli potřebě vytvořit společnost povznášející a sjednocující příběh bylo toto vyjednané předání moci pojmenováno jako „Sametová revoluce“
-
Má současná vláda paradoxně blíže k levici, i když se profiluje jako pravicová? A proč jde svými opatřeními často paradoxně proti vlastním voličům? Na to hledá odpověď nový Hrotcast s Markétou Malou a moderátorem Pavlem Štruncem.Letošní rok je volební, sluší se proto ohlédnout za ekonomickými sliby vlády Petra Fialy a konfrontovat je s dnešní realitou. Odpovídá výsledek tomu, co si kabinet vytkl za cíl? „Výsledky se od toho, jaké byly úvodní sliby, liší. Vadí mi samochvála vlády, výkon tomu rozhodně neodpovídá,“ říká ekonomická novinářka týdeníku Echo Markéta Malá. Podle ní je třeba zdůraznit, že plných sto miliard vydáváme jen na úroky státního dluhu.Vláda se chválí. Aby ne, když potřebuje posilovat své postavení před podzimním pochodem voličů k urnám. Fialův kabinet například tvrdí, že vylepšil rozpočet, který převzal od předchozí vlády premiéra Andreje Babiše. Finanční rozvaha státu se ale letos měnila kvůli reakci na ničivé povodně. Skutečné výdaje za přírodní katastrofu přitom byly výrazně nižší, než s jakými se v upravené verzi rozpočtu počítalo. A není jasné, kam se zbylých patnáct miliard určených na řešení škod podělo, říká Markéta Malá v nejnovějším Hrotcastu. Za vlády Fialova předchůdce Babiše byl schodek vůči HDP přes pět procent. Současný kabinet byl schopen srazit ho na polovinu. Problémem je ale strukturální schodek. „Je to asi sto miliard, které si s sebou pořád táhneme. A je to kvůli tomu, že byla zrušena superhrubá mzda,“ podotýká ekonomická redaktorka.Navíc očekávala, že pravicová vláda bude mnohem více redukovat výdaje, počty státních zaměstnanců, národních dotací. „Nesnižovalo se vůbec v takové míře, jakou jsme čekali,“ zdůrazňuje. Investiční i neinvestiční dotace podle ní navíc v letošním roce opět rostou.Fialův kabinet zvýšil všechny daně, přímé i nepřímé, a nikdy pořádně neřekl, proč k tomuto kroku přistoupil. Nejvíc to paradoxně zasáhlo právě voliče současné koalice. Navýšily se i odvody pro živnostníky, máme až přehnaně vysoké zdanění práce a vláda se podle Malé zdiskreditovala tím, že Češi mají nejvyšší skrytou daň na světě.Co tím myslí? Má ještě vláda šanci dohnat něco z toho, co zameškala? Jde opravdu hlavně proti svým vlastním voličům? A proč „mimořádná daň“ windfall tax nakonec tak úplně mimořádná není? Pusťte si nový Hrotcast.
-
Od začátku války na Donbase se už deset let běžně opakuje přirovnání, že k ní ani k ruské anexi Krymu by nedošlo, kdyby předtím nedošlo k jednostrannému vyhlášení samostatnosti Kosova na Srbsku, za které prý může Západ. Zároveň se dění na Kosovu hodnotí běžně jako protislovanské. To vše jsou přitom sice zažité, ale veliké nesmysly, protože jde o naprosto odlišné příběhy. Spletité, ale odlišné. Alespoň to vzkazuje posluchačům devětadvacáté epizody sourozeneckého podcastu Hej, Slované Václav Štěpánek – balkanista a vedoucí Ústavu slavistiky brněnské Filozofické fakulty Masarykovy univerzity. A protože vztah mezi Srby, kosovskými Srby a kosovskými Albánci je složitý, věnujeme kosovské otázce hned dvě epizody, aby v ní už nikdo nemohl tápat. V té první se dozvíme především všechno o tom, jak to začalo: tedy zevrubně probereme staré dějiny, třeba bitvu na Kosově poli a její následky. „Dění na Kosovu je střet dvou koncepcí: ta slovanská, neboli ta srbská, je založena na historickém právu. Vzpomíná se slavná minulost a historie. A na základě historie se transponuje do současnosti a tvrdí se, že tato oblast by měla být Srbů. A druhý princip je princip práva národa na sebeurčení. To je zase ten albánský princip, který praví, že my Albánci dnes máme v zemi většinu, my tady žijeme, takže historická podstata nás nezajímá,“ říká Václav Štěpánek. Problémy na Kosovu, tak jak je vnímáme dnes, vidíme podle něj asi sto padesát let. Zároveň dodává, že dnes operovat historickým právem v podstatě nejde – protože to by si každý mohl nárokovat území podle libosti z minulosti, kdy jeho stát byl největší, takže třeba Češi by si mohli požadovat kupříkladu italské Udine.
Bitva na Kosově poli neboli konflikt mezi Osmany a Srby z roku 1389 dnes vnímáme jako zásadní okamžik slovanských dějin, jako bod, od něhož má slovanské obyvatelstvo na kosovské území nárok – ostatně proto tak zemi doposud také říkáme. Jenže bylo to tak? Ostatně víme vůbec, kdo tuto první bitvu na Kosově poli vyhrál? (V průběhu dalších staletí totiž následovaly, dokonce až do 19. století, ještě čtyři velké bitvy na zhruba témže místě.) Nebo to, co o ní dnes víme a co si předáváme dále v básních, románech, publicistice i politice, je výsledek literárních báchorek? Dávného mnišského mytizování jedné události, které se chytlo a po staletí rozvíjelo, až dnes vyjma historiků pouze málokdo tuší, že dějiny byly jednou opět složitější, než si běžně myslíme?
Barvité vyprávění o Kosovu a jeho dějinách se postupně dostane až do dvacátého století, kde si uděláme přestávku – k současnosti se dostane až druhý kosovský díl. Ale i tak se ještě dozvíme, že z chudého kosovského území slovanské obyvatelstvo kvůli tíživému životu odcházelo, ale přitom pole bylo potřeba nadále obdělávat, a tak do Kosova začali z hor sestupovat albánští obyvatelé.
Původně to byli křesťané, kteří poté, co přišli do Kosova, konvertovali k islámu. Dozvíte se ovšem i jiné perly: že například jedno z povstání kosovských Albánců proti Království Srbů, Chorvatů a Slovinců za první světové války vedla žena. Nebo že Kosovo bylo opakovaně místem inženýrských pokusů osidlovat území novým obyvatelstvem nebo to staré přesidlovat jinam. Napříkald k naplnění plánu vystěhovat po první světové válce kosovské Albánce do Turecka místo odtamtud odsunutých Řeků ovšem už nedošlo, jelikož zemřel nostiel této ideje, turecký prezident Atatürk.
Dění na Kosovu zkrátka bylo a je velmi dobrodružné, nejednoznačné a vrstevnaté. Aneb konečně podcast, který vám ve věci udělá jasno tak, jako žádný jiný.
-
Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.czTrestní stíhání Tomia Okamury odstartoval europoslanec Jiří Pospíšil, vypadá to tedy jako kriminalizace politických odpůrců ze strany vlády. Proč BIS přiznala, že si objednala zákon na stíhání některých osob? Co vyvádí Elon Musk na síti X a Mark Zuckerberg na Facebooku? Kde se bere ambice Víta Rakušana stát se příštím premiérem? A jak to bylo doopravdy s loňským státním rozpočtem.X: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz
-
Hostem podcastu Men’s Factor byl profesionální MMA bojovník Michal Martínek a v rozhovoru s Hynkem Čermákem a Josefem Tomanem popisuje cestu, která vedla k tomu, že je dnes jedním z nejúspěšnějších MMA bojovníků. „Při studiu na vysoké škole jsem si přivydělával jako vyhazovač, na přednášky jsem chodil zbitej, ještě dva týdny před zápasem století jsem dělal vyhazovače, na dveřích jsem stál dvanáct let šest dní v týdnu“ popisuje začátek svojí kariéry.
Každý bojovník, který je vidět, se prý setkal s kyberšikanou. „Hodně z nás se snaží pracovat na sociálních sítích a budovat si značku. Často jsme tak terčem kritiky. Dnes se peru s nejlepšími na světě, ale než si mě všimli, neměl jsem ani na protein,“ líčí Martínek počátky kariéry i nutnou práci MMA bojovníků na sociálních sítích.
Dodává, že chtěl uspět, a to co je kolem je jen přidaná hodnota.
Martínek zdůrazňuje, že sebeobrana není pouze doménou mužů a nemusí nutně zahrnovat tvrdý trénink. „Každý, kdo chce zůstat v bezpečí, by měl zvážit trénink nebo alespoň minimální teorii. Ženy mohou začít třeba s pepřovým sprejem, muži s jednoduchými technikami sebeobrany. I jedna hodina týdně může udělat velký rozdíl. Většina konfliktů vzniká z nervozity a strachu. Pokud jste ale zvyklí na stres z tréninku, lépe zvládnete i krizovou situaci.“
-
Máme čerstvě za sebou další „svátky rodinné pohody“, jak se v Česku často říká Vánocům. Obraz rodiny v současné veřejné debatě je ale dost neradostný. Bývá líčena jako místo, kde člověk prožívá především stres a odnáší si odtud traumata, jež se s ním potáhnou celý život. Možná by mu bez ní bylo líp. Jak na tom česká rodina skutečně je a jak se proměňuje? Přispívají poměry v rodinách ke zhoršování duševního zdraví dětí a dospívajících? Co může přinést novela občanského zákoníku, která označuje veškeré tělesné tresty za nepřípustné? Redaktor Týdeníku Echo Ondřej Štindl o tom mluvil s psycholožkou Alenou Paloušovou, Petrou Wünschovou, psychoterapeutkou a ředitelkou organizace Locika, která se snaží pomáhat rodinám žít bez násilí, a psychologem Petrem Hrochem.
-
Když se badatelé z Pew Research Center ještě během pandemie ptali Američanů, co si myslí, že bude v roce 2025 naléhavým problémem, poukázali na digitální technologie. Prý představují riziko pro naše soukromí, tudíž i pro demokracii. Odhad to byl správný. Digitalizaci se během pandemie prohloubila na všech úrovních společnosti a dnes i mnozí odborníci bijí na poplach. Právníci navíc upozorňují, že je třeba formulovat cosi jako „kognitivní práva“. Tzv. neurotechnologie již umí monitorovat třeba naši únavu, soustředění nebo duševní výkonnost a my bychom měli mít pojistky proti tomu, aby zaměstnavatel monitoroval naše nálady bez našeho vědomí.
Že nám někdo vidí do hlavy? Zní to dystopicky. Ale metafora „Big Brother“ je přesto zavádějící. Orwell totiž ještě vycházel z jednosměrného, často nedobrovolného dozoru: stát sleduje občana, který o to buď nestojí, nebo to přijímá jako nutné zlo. Jenže ten soudobý dozor by nemohl existovat, kdybychom jej s velkým nasazením sami nepodporovali. Nejenže víme, že jsme sledováni, my navíc chceme být sledováni, byť třeba jen proto, že nám to zlepší pozici v práci. Navíc sledujeme druhé. A obojí – jak být sledován, tak sledovat druhé – si užíváme.
„Sledování se stalo životním stylem,“ píše David Lyon, skotský sociolog a spoluzakladatel časopisu Surveillance and Society, který v této souvislosti hovoří o „kultuře participativního dozoru“. Tímto obratem poukazuje i k tomu, jak moc se proměnil status soukromí a veřejnosti. Kdysi bylo obtížné probojovat se na veřejnost; dnes jsou její brány rozevřené. Naopak privátnost je nový luxus, který si užívají ti skutečně mocní. Právě ti se nemusejí neustále někde ukazovat, trousit citlivá data, dokonce konstruovat svou identitu skrze exhibicionismus.
Tereza Matějčková se na tomto pozadí mimo jiné zabývá tím, že ke svobodě patří možnost stáhnout se, být netransparentní a nepředvídatelný. Nikdo nemá povinnost být srozumitelný. Právě na tuto stránku osobnosti má kultura dozoru nicméně spadeno. Proto je třeba začít soustavněji tematizovat odvrácené stránky digitalizace, osobní transparentnosti, ale třeba i efektivity.
I. „Data never sleeps.“ [Začátek až 12:04]
II. Pandemické prohloubení dozoru [12:04 až 18:45]
III. Od panoptikonu k synoptiku [18:45 až 28:20]
IV. Nejsme online; žijeme onlife. [28:20 až 39:45]
V. Logika letiště a náš ubohý datový dvojník [39:45 až 49:15]
VI. Proti transparentnosti. Proti rigidnosti. Proti poddajnosti. [49:15 až konec]
Bibliografie
Michel Foucault, Dohlížet a trestat, přel. Čestmír Pelikán, Praha: Dauphin, 2000.
Oscar Gandy, The Panoptic Sort: A Political Economy of Personal Information, Oxford: Oxford University Press, 2021.
Yuval Noah Harari, Nexus. A Brief History of Information Networks from the Stone Age to AI, New York: Penguin, 2024.
David Lyon, The Culture of Surveillance: Watching as a Way of Life, Cambridge: Polity Press, 2018.
David Lyon, Surveillance. A Very Short Introduction, Oxford: Oxford University Press, 2024.
Pew Research Center, „Experts Say the ‘New Normal’ in 2025 Will Be Far More Tech-Driven, Presenting More Big Challenges“, 18. 2. 2021, https://www.pewresearch.org/internet/2021/02/18/worries-about-life-in-2025/
-
„Byla to společnost srabů“. Tak označil jeden můj kamarád pocit generace, která zažila ideály roku 1968 a pak vstoupila do společnosti, která rychle dala přednost poslušnému přežívání před vlastní integritou. V ideály socialismu již nikdo – snad kromě Jiřiny Švorcové – nemohl věřit, přesto se k nimi poslušně každý den hlásil. Všichni věděli, že nás Sovětská svaz okupuje, ale na veřejnosti hovořili o bratské pomoci. Většina národa spíše nesouhlasila s vládou komunistické strany, účastí na schůzích, volbách a jiných rituálech ji ale dále podporovala. Lidé se prostě naučili, že k tomu, aby člověk přežil, je potřeba neustále něco předstírat. A ze všeho nejvíc je třeba předstírat poslušnost.Václav Havel napsal ve svém legendárním otevřeném dopise Gustávu Husákovi, že k takové poslušnosti přinutil lidi strach. Ovšem je třeba připomenout, že v době normalizace už nikdo tím, že by nechtěl chválit socialismus a vyjadřovat neochvějnou lásku k Sovětskému svazu, neriskoval – jako v 50. letech – život nebo kriminál ale jenom své místo nebo kariérní postup. A přesto se většina národa rychle podřídila. Něco jiného byl samozřejmě otevřený odpor vůči režimu, který bezpečnostní aparát nemilosrdně trestal. To byl případ řady chartistů, které ovšem většinová společnost nechala zcela izolované, a naopak podepsala odevzdaně tzv. Antichartu, ačkoli text Charty 77 nikdy nečetla. Prostě - jako v marxistickém světovém názoru vychovaný národ - jsme potvrdili tezi Bertolda Brechta, že nejdřív musí být chleba, a až potom je na řadě morálka. Patočkův apel, že „morálka tu není k tomu, aby společnost fungovala, nýbrž prostě proto, že člověk je člověkem,“ se ukázal pro nás jako příliš náročný úkol. A tak zatímco Jan Patočka hovořil o „životě v pravdě“, většina společnosti zvolila život ve lži. A právě tohle je jedno z nejvíce negativních dědictví dvacetileté normalizace.Více v dalším díle podcastu Minulost není historie.
-
Hostem podcastu Echo Pavla Štrunce byl bezpečnostní analytik Milan Mikulecký. A mluvilo se o návštěvě slovenského premiéra Roberta Fica v Moskvě u Vladimira Putina. „Fico jen potřeboval ukázat doma, že je velký politik, má fotky s Putinem, ale reálně nedokáže nic.“ říká Mikulecký a dodává, že jediné země, které by mohli v konfliktu na Ukrajině něco udělat jsou Spojené státy a Čína. Rusko je podle něj velmoc druhé kategorie a ani Rusové nejsou spokojeni s tím, jak se válka vyvíjí. Stojí hromadu peněz a přináší velké ztráty. Ukončení války si ale Lavrov představuje podle svého scénáře. „Představa že Rusko vyklidí území jinak než vojenskou silou, nebo bude platit reparace, je zcela iluzorní. Nechápu, kde vznikla představa, že Ukrajina vstoupí do NATO,“ komentuje Mikulecký situaci, kdy se mluví o přijetí do Aliance země, která je ve válce. „Umím si představit, že tady bude dostatečná síla - USA, nebo Čína - která řekne Rusko, spokoj se s tím, co máš, nebudeme tě nutit, aby ses toho území vzdalo. Nejsme ale asi schopni udělat nic víc.“ Ukrajina je podle Mikuleckého ve válce už 11 let a Západ byl až donedávna k celé situaci laxní. Proč to bylo všem jedno až do doby, než Ruská armáda na Ukrajině viditelně zaútočila? Jaká je motivace Ukrajinců dál bojovat? Podívejte se na celé video!
-
Můžeme vlastně začít stejně jako v minulém díle: nadcházejí nejkrásnější svátky v roce – Vánoce, i když teď ty pravoslavné. V čem se liší od našich? Je toho víc, než by se mohlo zdát: například se nedávají dárky, nebo jen maličké, a místo stromku je důležitější dubová větev. Co se vlastně v rodinách jí? A jak velká je úzká rodina a jak velká je široká rodina? Nejen o tom mudrují bratři Jakub a Lukáš Novosadovi s Andrejem Perdihem ze Slovinska, kde sice slaví západní Vánoce, ale dárky si dávají jindy, s Ivanou Kalinou Tabak, která sice dvacet let žije u nás, ale sváteční radost cítí až v lednu na datum pravoslavné, a s Irynou Kovalčukovou, která vzpomíná na Vánoce na Ukrajině a připomíná, že když společnost přejde z jednoho typu kalendáře na druhý a posune tak datum Vánoc, není pro duši jednoduché ujasnit si, kdy se má radovat. Tak spokojený a požehnaný nový rok vám všem, přátelé!
Andrej Perdih je slovinský jazykovědec a velký čechofil, který svým vyprávěním tvoří přechod mezi západními a východními Vánoci. Slovinci dle jeho slov slaví svátky narození Páně podobně jako my na Západě – leč se zásadním rozdílem: dárky si dávají buď na Mikuláše, nebo k Novému roku. Proč to tak je? A co je to tradiční vánoční slovinská potica? Spíše závin, nebo bábovka? Rozhodně ani vánočka, ani štola, protože – jak vyjde najevo – neznají-li sourozenci poticu, nezná jejich host zdejší tradiční pečivo. Nakonec dojde na vzpomínku, že Slovinsko jako země katolická v národnostně i vírou pestrobarevné Jugoslávii bylo tehdejším režimem na svátky sledováno a tajná policie si hlídala, kdo na Vánoce chodí do kostela, aby ho pak mohla popotahovat.Dalším hostem je muzikoložka a dramaturgyně Moravské filharmonie Olomouc Ivana Kalina Tabak. Více než polovinu života strávila na Slovensku nebo v Česku – nyní žije v Brně, kde také vychovává své děti. Ačkoli kvůli nim slaví také české Vánoce, nikdy je nepřijala za své, a těší se na svátky vždy domů do srbské Vojvodiny. Ivana připomíná, že Vánoce v Srbsku jsou výrazně rodinné, schází se z českého pohledu široké příbuzenstvo, zatímco v Srbsku jsou tety, strýcové, bratranci i sestřenice pořád ta nejužší rodina. Nedávají se dárky, jenom ty tradiční jako ovoce nebo oříšky (anebo se do pečiva zapeče penízek), ale to vše smějí děti jíst až po tradičním pokrmu: což je kapr se sušenými švestkami na bílém víně a na rýži z trouby. Když Lukáš mlsně projeví zájem takové jídlo ochutnat, Ivana ho na něj pozve. Čechům, kteří si jej vyzkoušejí, totiž prý velmi chutná.
Třetím hostem je pracovnice v sociálních službách s dětmi Iryna Kovalčuková, která pochází ze středoukrajinské žitomirské oblasti a se svým ukrajinským manželem žije v Česku již přes dvacet let. Iryna žije také mezi oběma typy Vánoc, i když na ty ukrajinské spíše už jenom vzpomíná: především na to, jak je prožívala její maminka nebo babička. Připomíná, že také na Ukrajině za Sovětského svazu režim sledoval, kdo chodí na svátky do kostela, aby z toho dotyčný mohl mít potíže, jaké uvolnění přineslo ukrajinské osamostatnění v devadesátých letech. Také hovoří o tom, že Ukrajina sice změnila kalendář z juliánského (jenž je o třináct dní opožděn) na gregoriánský a slavit Vánoce by tedy měla ve stejném termínu jako my, jenže to je pro leckoho těžké přijmout, a proto bude potřeba počkat na další generace, až se s tím srovnají. Zároveň říká, že Ukrajina už takovou změnu zažila, když byla od roku 1918 poprvé chvíli samostatná – a že její babička si to ještě pamatuje.
Aneb konečně podcast, který vám udělá pořádek v datech.
- Laat meer zien
