Afleveringen
-
Tvrdí jako slivenecký mramor a přece dojemní jako pole ječmene kráčíme ze Slivence Radotínským údolím, kde cesta opět není jen cestou, ale poznáváním světa i sebe samých. Ptáme se po hovoru se sličnou šenkýřkou, jež kdysi v centru dukátů pobírala více než doktor v Itálii, jestli v životě našem umíme spíše kotvíme na břehu bezpečném nebo brázdíme vlny nepoznané?
Kdy přestanou děti voněti dětstvím a vstoupí do země dospívání? Proč mládenci kladívky čelisti své přetvářejí, co jest Looksmaxxing a proč manosféra láká tolik poutníků na prahu dospělosti? Uprostřed prázdnoty nalezneme workoutové hřiště i mladíka v šejpu. A do polí voláme: Magnolie nebo Euforie? A přemítáme, zda z nebe spadnou spíše žáby, či dolarová srdíčka na OnlyFans!
-
V tomto zastavení navracíme se do let devadesátých, kdy nejen my dva v pubertu vstupovali, ale i země česká sama sebe teprve hledala.
Rozjímáme o pokušeních mládí, o závislostech, o třech otcovských fackách, jež leckteré kázání nahradily, i o dlouhém postávání při krčmovém pultu s Doctor Pepperem, nebť na kořalku jsme ještě věku neměli.
Řeč vedeme o touze někam náležeti, o synech našich, kteří nyní stezkou dospívání sami kráčejí, i o tom, co se od těch časů proměnilo a co zůstalo věčné.
A jako se sluší na vlastivědce, pokládáme i otázku národu přenáramně důležitou: praví se rajda, či snad rajda?
Posaďte se k nám na cestu. O mládí, rodičích, partách i časech, kdy největšími hvězdami nebyli influenceři, nýbrž frajeři z diskoték.
-
Zijn er afleveringen die ontbreken?
-
Kdo by chtěl kráčeti po boku našem, nechť ví, že v poslední den pouti, v SOBOTU, může se k Věrozvěstům PŘIPOJITI.
I vyšli jsme podruhé. Tentokráte od Vyšehradu po stopách tří sester, Libuše, Kazi a Tety.
Prvé zastavení učinili jsme v Čekárně, kde nad oděním Lukášovým pronesen byl soud stručný, leč pamětihodný: „zajímavé“. Losována byla jména poutnická a vzpomněli jsme na cestu první.
Řeč přišla i na zub žraločí, jenž na hrdle Lukášově spočívá. Zda bude tajemství jeho někdy vyjeveno, to ukáže až cesta sama.
První krčma, již jsme na pouti potkali, nesla jméno U Kroka. Na vyšehradském hřbitově pak překvapivě živo bylo a mezi náhrobky stočila se řeč k láskám studentským, létům dospívání i času, který bychom si někdy rádi prošli ještě jednou.
Tak počíná pouť nová. A první díl Věrozvěstů s ní.
-
Kam povedou kroky jejich a kdy zazní první úder poutnické hole?
Budou smět posluchači kráčeti s nimi jako spolupoutníci a sdíleti oheň, déšť i hospody na konci světa?
Mají v prestižním pražském koktejlovém chrámu bluegrassovou kořalku, po níž se zpívá hlasitěji a mlčí pomaleji?
A co vlastně natáčí Metoděj za film, kvůli němuž mizí z cest do světel štábu?
Kdo ponese melancholii Petra Bezruče a kdo zvědavost Karla Čapka?
Lukáš a Martin sedí mezi sklenkami, procházejí tipy od posluchačů Věrozvěstů, nechávají se unášet barovým intermezzem a mezi koktejly plánují další putování.
-
Zastavení jedenácté, poslední počíná tichostí zvláštní, neb po dosažení cíle radost se mísí s prázdnotou, jak praví staré „post coitum“, a poutník náhle neví, co dále činiti. Kroky zpomalují, slova ubývají a mlčení sílí. Epizoda se krátí, zastavení končí.
Na vrcholu Řípu zříme rotundu románskou, jež jak Takešiho hrad z vyprávění cizokrajných se zdá, a čteme, že když nejde Mohamed k hoře, musí Čech k Řípu a tu poznáváme, že některé cesty nelze obejíti. Musí se projít celé.
Z vyhlídky roudnické pohlédneme zpět a vidíme, že jsme šli od obzoru k obzoru, jak by kruh se uzavřel. A když slunce nad Řípem zapadá, zdá se nám, že slyšíme hlas Jan Hus, jenž z dáli zpívá: „Už to jde!“ a my víme, že cesta skončila, ale příběh nikoli.
-
Zastavení desáté, předposlední, vede nás z Roudnice pod Říp, kdež cíl již na dohled jest, a kroky naše těžknou, neb žízeň i únava se hlásí. Rozmlouváme o lidech, kteří negativitu šíří a vody poutníkům nedopřejí, jak by studny jejich byly prokleté.
Čteme komiks o bratřích Čechu a Lechu (a co na to Rus?), chtíce pravdu o Řípu poznati, a tážeme se, kdež zůstal bratr Slovák, jenž z vyprávění záhadně mizí. Tu docházíme k poznání, že kronikáři bývali jak šiřitelé zvěstí nepravých, a i Dalimilovu kroniku podrobujeme pochybě.
Metoděj pak stále vrací řeč ke Gutelaxu, jako by to byl lék na vše, a cesta nás vede kolem rybníčků líbezných, až konečně skrze poslední stromořadí vzhlédneme k Řípu. A víme, že konec jest blízko, i když tématem naší cesty počátek byl. Kráčíme k Řípu, kde země Česká začala a naše první pouť brzy skončí.
-
Zastavení deváté vede nás z Terezína do Roudnice nad Labem, podél řeky, jež krásou svou spíše šetří než plýtvá. Cestou rozvažujeme rozdíly i podobnosti mezi Cyrilem a Metodějem, jak by šlo o dva druhy téhož zvířete, jen jinak vrčícího. Nakonec dojdeme k příměru papíru slisovaného, jež jen zasvěceným do hry kámen-nůžky-papír bude.
Řeč stočí se k maskulinitě, již hledáme i u Ondřeje Oktagonového, a hrajeme si s příměry: kdo jest úhoř, kdo štika a kdo žralok. Vzpomínáme též na rvačky a šikanu, jichž jsme se nikdy neúčastnili, a přesto o nich hovoříme s moudrostí starců. V Roudnici pak nalézáme Street bufet pod zámkem i kavárnu podivuhodnou, kdež kávu i kola prodávají, jak by svět spojil vše v jedno.
-
Zastavení osmé počíná v Terezíně, kdež tíha minulosti na poutníka padá jak kámen a řeč naše se tiší. Rozjímáme o dětech a jejich zálibě v dějinách, jež někdy bolí. Cesta pak nabízí kontrasty zvláštní: od hřiště golfového k řece, kdež rybář s synem svým v klidu sedí, a odtud k místům, kdež vězení gestapácké připomíná krutost, již nelze zapomenouti. I zamýšlíme se, zda rozprava na takových místech patřičná jest.
Vzpomínky válečné nás vedou k dílům jako Život je krásný, Králiček JoJo či Doppler, kdež krása i rozklad spolu přebývají. A odtud již není daleko k řeči o zlomech vlastních; o zhroucení a vyhoření, jimiž Cyril i Metoděj prošli.
Heslem se stávají podivná zaklínání „blána“ a „Pollert“, jimž rozumí jen zasvěcení. A tak končíme vážně, neboť někdy i poutník musí umlknouti. A pak zříme kompost, z kterého nová cibul raší.
-
Zastavení sedmé počíná v podniku jména italského Leonardo, kdež zmrzlina z kokosu kvašeného jazyk náš těší a mysl cukrem posiluje. Posilněni pak rozmlouváme o třech i jedné kouli, jež dva chlapi tvoří, jak by to byla věc zcela přirozená.
Pohled náš padne na Fabii žlutou, jež na náměstí litoměřickém - prázdném jak kapsa po výplatě - stojí, a řeč se stočí k povozům prvním i nynějším. Metoděj vzpomíná na svou Škoda 120, jež k levé straně tíhla, ač on sám vždy k pravé kráčel.
Snídaně nás zavede k seriálům, kdež Fargo vládne vraždou upatlanou, a též k mistru Woody Allenovi, jenž život rozebírá s lehkostí i tíhou. Nakonec pak zůstáváme u Lukášovy záliby ve zkratkách, jež tak silná jest, až jména celá v zkratky se mění.
-
Zastavení šesté a večerní snáší se nad Litoměřicemi, kdež hlavy své skládáme v penzionu jež Dubina se zove, a mysl naše toulá se zpět k létům devadesátým, kdy jinoši jsme byli neklidní, a otcové naši v sakách fialových, s kufříky v rukou, a vzpomínáme i na reklamy podivné, v nichž socialismus dožíval jak kůň zestárlý, jenž pole opustiti nechce.
Nejprve Káva s párou, jež Cyril tvrdošíjně „pod parou“ nazývá. Pak usedáme v bistru Rezavá, kdež stůl na jméno Věrozvěsti již na nás čeká; i poznáváme, že zvěst naše vždy krok napřed kráčí.
Rozprava naše stáčí se k taxikářům maloměstským, bytostem podivuhodným, jež každý kout i každý hřích znají. A konečně Metoděj vypravuje, jak jej otec vlastní ošálil. I plyne večer v náladě nostalgické, kdež smích i hořkost při jednom stole sedí a nikdo k odchodu nespěchá.
-
Zastavení páté počíná rozpravou o řemesle moderátorském. Nechybí ani naše pády a selhání, neb každý poutník musí z popela jako Fénix vstáti.
Dotkneme se i vhledů michelinských a turistiky podivné, kdež památky válečné činí z utrpení zastavení hodné zamyšlení. Cyril vzpomíná na dědovu pochvalu jídla uvařeného - „Bylo to docela dobré,“ - což jest vrchol chvály české, a na dětské šachy i mariáš, kdež šlo víc o hrdost než o hru.
Do řeči vstupuje duch Karela Hynka Máchy a jeho romantismus až hysterický, zatímco Metoděj spatří kopec podobný „prsu chlupy porostlému“. Podél cest pak vlčáci střeží ploty jak vojsko za dob minulých a my vzpomínáme na psy samoútočící.
A tak docházíme k vilám továrníků v Litoměřicích, kdež bohatství září jako v pražské Ořechovce 902 10 a poutník váhá, zda svět jest více komedií či tragédií.
-
Zastavení čtvrté počíná v sladké vzpomínce na dětství, kdež babička s dědem vládnou, šlofík poobědový jest svatostí a bílé kafíčko chutná jako ráj pozemský. Leč brzy se sen ten rozplyne a na světlo vystoupí vesnická pravda, jež má k idyle asi tak blízko jako prase k baletu nebo Sekal ke kudle.
Řeč se stočí k tomu, proč jedničkáři dřou pro trojkaře a kterak škola není branou k životu šťastnému, nýbrž spíše tréninkem na překvapení. Tu nás přeruší řezbář, jenž motorovou pilou - nástrojem ďábelsky hlučným - tesá ze stromu zvoničku, jako by to byla práce andělská. Dáváme se nuže do řeči. A stále setrváme u venkova, koní a svobody, ač původně chtěli jsme do Hlinné na Kofolu, osud nás vede jinam - k prasatům. A kupodivu, tam dává vše jasný smysl.
-
Zastavení třetí, na hradě Střekově, kdež šibenice nás vítá a do věže nejvyšší žene, bychom spatřili Labe v kráse nesmírné.
Buchty z Inventáře vyjímáme, cpouce se jimi jako praví Honzové, nebť hlad jest největší kazatel pravdy.
Tu náhle domorodec jakýs nás zastaví, žádaje, bychom s ním obraz zachytili. A my svolíme jak poutní kejklíři.
Z toho pak řeč plyne o jaru a romantismu, jež v srdci klíčí jako tráva po zimě, až se mysl naše zatoulá k mistru italskému, Paolo Sorrentinovi v jehož filmech krása i marnost spolu tančí.
A my pak vyrážíme do středoří českého. I zvěstujeme!
-
Zastavení druhé, milostné, počíná v kavárně Inventář, kdež káva jest výtečná, chléb křupavý a mazanec sladký, nebť čas velikonoční se přibližuje.
Odtud pak vydáváme se vzhůru, nikoli po nohách, ale lanovkou na Větruši, což počátek pouti jest věru podivný a hodný pozdvižení obočí.
S domorodci řeč zapředeme o ne-krásách města Ústí, pak vzhůru stoupáme ku slunci, zatímco pod námi vine se Labe jako stužka stříbrná a mysl naše se již noří v zvraty milostné, jež nejsou vždy přímé ani pokojné.
Po několika málo mílích staneme na vyhlídce Humboldtově, v dřevě krásně vyvedené. Co bylo započato ve vlaku, nezůstane nedopovězeno. Tak druhé zastavenie se nese v duchu lásky, paměti a lehké pošetilosti, jež k cestám i životu náleží.
-
První krok počíná vstúpením do vlaku. Sedíme proti sobě, tlumoky o nohy opřeny, lehké chvěnie, jež se za pokoj vydává.
Rozmlúváme o otcích i matkách. Snad každá cesta počíná dříve, nežli se vydáme. Snad doma počátek svůj má. I jedeme tak — nikoli toliko krajinú, ale i pamětí vlastní.
Věro — neb věříme, že příběhy tyto smysl mají.
Zvěsti — neb je chceme pověděti dříve, nežli se rozplynú.
I vystupujeme.
