Afleveringen
-
Host Reportéra po 5 letech končí, ale to nejlepší teprve přichází. Z redakční zasedačky se váš oblíbený podcast přesouvá do profi studia a mění se i jeho podoba. Nově jej můžete sledovat také jako video, můžete se těšit na novou dramaturgii a vždy zazní i otázka navíc.
Na co se můžete těšit? Dlouhé a do hloubky jdoucí rozhovory, které vznikají s láskou a naplno, pokračují. Měnit se budou jen hosté – někdy to bude slavná osobnost, jindy někdo úplně neznámý, ale o to více fascinující. A v jednom z prvních dílů dorazí i můj pes, aby ve studiu udělal trochu bordel!
Odebírali jste Host Reportéra na Spotify, či v jiných podcastových platformách? Nic se nemění, zůstáváme na stejném kanále jako dřív, jen s novým názvem.
Chcete rozhovory také vidět? Odebírejte podcast U Poláčka na Youtube Magazínu Reportér.
Nový díl vychází každý čtvrtek v 16:00. Nepropásněte první díl!
-
Zijn er afleveringen die ontbreken?
-
Spisovatel a filosof Tomáš Kulka přijel do Jeruzaléma v roce 1972 jako sekulární levicový Žid a zůstal přes dvacet let. Zažil mnichovský masakr, jomkipurskou válku i atentát na Jicchaka Rabina. Jako zpravodaj Svobodné Evropy referoval o každé z těch krizí zblízka, a přesto, nebo možná právě proto, popisuje izraelský způsob života jako schopnost brát dramata s humorem. O svých letech mezi Prahou a Jeruzalémem právě vydal knihu, která je zároveň osobní pamětí i čtivou historií Izraele od sedmdesátých do devadesátých let.
-
Tony Růžek zmizel z Čech hned po maturitě. Přes Kanadu se dostal do Austrálie, strávil v ní přes dvacet let a vypracoval se z umývače nádobí na majitele vlastního fotografického studia. Po čtyřicítce ale zatoužil po změně a velkém dobrodružství, takže si s partnerkou pořídil obytné auto a naplánoval cestu přes Asii do Evropy. Když plány nabořil covid a pak ruská invaze na Ukrajinu, zvolil nečekanou zkratku a poslal obytňák rovnou do jižní Afriky. Hned ho tam okradli, porouchala se mu převodovka a na severu Tanzanie nakonec zůstal natrvalo: má tam ženu a malého syna, který volně pobíhá po okolí a zná se s celou vesnicí. Teď dělá všechno pro to, aby rodinu dostal do Evropy nebo zpátky do Austrálie.
-
Herečka, violistka, teď i zpěvačka a skladatelka. Julie Goetzová vydala první sólové album Non Te Audio jako dárek k čtyřicetinám – a vzniklo z jednoho z nejtemnějších období jejího života. O tom, jak ji od propasti zachránil looper, co ji spojuje s Filipem Topolem a proč doufá, že z jejích těžkostí je na desce cítit hlavně naděje.
-
Rozhovor se zpěvačkou Monikou Načevou o nové desce, o turné (nebo dvou), ale i o mládí, kdy se jí v roli uklízečky zcela nedařilo.
-
Viola je nástroj, o kterém se vypráví vtipy a který se jen zřídka dostane do popředí. Jitka Hosprová ho přesto dotáhla na světová pódia — a v podcastu Host Reportéra vypráví, jak k tomu vůbec došlo. Mluví o přechodu z houslí, o životě v severní Itálii, o synovi, kterého porodila v šestačtyřiceti, a o festivalu Procházky uměním, který sama před třinácti lety založila a který letos startuje 26. května na Trojském zámku.
-
Šedesátník, spolumajitel stavební firmy a jeden ze čtyř lidí, kteří letos dokončili sólový ultramaraton Vltava Run. Vojtěch Ježek proběhl 375 kilometrů z šumavského Zadova do Prahy o tři hodiny rychleji než Tomáš Poláček — a cestou ho i se svým doprovodným vozem zachránil před předčasným koncem. V podcastu mu bez příkras vysvětluje, jak moc na tom byl Poláček špatně a proč by se příště na podobnou shodu náhod nikdo neměl spoléhat.
-
Zakladatel Central Group jezdil na Rallye Dakar, dotáhl se psím spřežením k Severnímu pólu a nejraději sedí na kameni někde v Himálaji a pozoruje ledovce. Dušan Kunovský, čtyřiapadesátiletý developer, který v posledních třech dekádách přetvořil části Prahy, mluví v podcastu Host Reportéra nezvykle otevřeně o začátcích, kdy kupoval první parcely, o divoké mladosti, která mu dnes ustupuje pětileté dceři, i o českém stavebnictví, kde se na povolení čeká klidně deset let. A vysvětluje, proč se o opravdu vysokou budovu v Praze už nikdy nepokusí.
-
Televizní producentka a zakladatelka festivalu Serial Killer Kamila Zlatušková letos překvapila Brno kandidaturou na primátorku za ODS – stranu, ke které má ideově dost daleko. V rozhovoru s Tomášem Poláčkem, který ji dobře zná, vysvětluje, jak se ze stavu hluboké skepse z politického vývoje doma i ve světě dostala k rozhodnutí vstoupit do neznámého světa. Říká, že je jí pětačtyřicet a možná je na vrcholu sil – a tohle je potřetí v životě, kdy pocítila, že by mohla něco změnit. Mluví ale i o věcech mnohem osobnějších: o svém svérázném muži, o dětech, o saunování. A o tom, proč ji Jack Nicholson v Přeletu nad kukaččím hnízdem víc uklidňuje, než děsí.
-
Mediální analytik Milan Kruml sledoval televizi fascinovaně odmala – nejprve německé ARD a ZDF na západočeské samotě, pak vše ostatní. Dnes pracuje v České televizi a v podcastu Host Reportéra mluví o tom, co veřejnoprávní média umí, co komerční stanice a Netflix ze své podstaty neumí, proč se v době, kdy se o ČT nejvíc mluví, nejméně diskutuje o tom, jaká by vlastně měla být, a jak dopadl pokus prodat StarDance Nově.
-
Tomáš Poláček se před půl rokem přihlásil na Vltava Run – 370 kilometrů sólo, start za dva týdny. Teprve teď ho začíná brát vážně, a tak pozval trenérku a ultramaratonkyni Veroniku Preti, aby mu řekla, co ho ještě může zachránit. Dostane konkrétní jídelníček, plán hydratace a jedno doporučení, které se mu vůbec nelíbí.
-
Zpívající herečka, nebo hrající zpěvačka — Tereza Richtrová tahle škatulka nikdy úplně nezajímala. Roky pendlovala mezi moravskými divadly a šuplíkem plným nápadů na písně, moderovala Dobré ráno, točila v zahraničních seriálech a mezitím vychovala dceru, která nakonec strávila rok a půl po boku Nicole Kidmanové. Teď vychází její první album Místa / Krajiny a Tereza přišla do redakce Reportéra těsně po návratu z Japonska — s čerstvým albem a zásobou historek, na které ani čas v podcastu nestačí.
-
Do kin právě vstupuje film Říkají mi Lars podle knih Daniela Grise. Za tímto pseudonymem se ale skrývá spisovatel, kterého v reálu skoro nikdo nezná – a on si to tak sám přeje. Bývalý policista, který začal psát teprve ve čtyřiceti a od té doby vydal přes třicet pět knih pod třemi různými jmény, mluví o životě v dobrovolné anonymitě, o farmě v severní Itálii i o tom, jak dlouho ještě bude psát, dokud ho nepředběhne umělá inteligence.
-
Šestadvacetiletá kazašská zpěvačka Viktoriya vyrostla v Karagandě, vyhrávala pěvecké soutěže, projela půl Evropy a nakonec zakotvila na pražské Letné – nejdřív na konzervatoři, teď za baristickým pultem. V podcastu mluví o rozpadu rodiny, o tom, proč si za domov zvolila Česko, a taky o sexualitě: s překvapivou samozřejmostí a bez omluv. Právě vyšlo její debutové album Zpověď – a tento rozhovor ho vystihuje přesně.
-
Je nejmladší ze šikovných sester Geislerových, a tak má nejméně společných zážitků se svým otcem. Japanolog Petr Geisler zemřel — i vzhledem k poněkud bohémskému stylu života — v předvečer svých šedesátých narozenin roku 2009 a v dceři Ester začal brzy klíčit pocit, že ve své skromnosti neukázal světu všechno, co uměl.
-
Rozhovor s režisérem a scénáristou Danem Svátkem. Vypráví o svém novém dokumentárním filmu „Neboj, dýchej, čaruj“, který zachycuje život zesnulého zpěváka Davida Stypky. V kinech bude uveden v dubnu 2026.
-
Uprostřed noci jsem vzbudil ségru s tím, že nejsem holka. Sotva otevřela oči: No a? Nech mě spát!
Česko má novou filmovou hvězdu, ale je to s ní poněkud komplikované. Hlavní roli dospívající dívky ve filmu Neobvyklé bytosti ztvárnil Dexter Franc. Ano – ztvárnil. Dexter se totiž identifikuje spíše jako muž a mluví o sobě zásadně v mužském rodě.
Komplikované to je i pro moderátora podcastu, který se sice snaží hovořit s jednadvacetiletým Dexterem jako s mužem, jenomže před sebou vidí u mikrofonu sedět krásnou dívku. Během dlouhého a velmi otevřeného rozhovoru se mnohokrát přeřekne a v otázkách použije ženský rod, ale Dexter Franc to bere s humorem: „Cítil jsem snahu, to se cení.“
Známý je sice už dva roky, od chvíle, kdy vyhrál soutěž Elite Model Look a stal se úspěšnou modelkou, ale zatím nikdy veřejně nepopsal svůj příběh ani zdaleka tak do hloubky jako v podcastu Host Reportéra. „Je poměrně vtipné, že se teď věnuju modelingu,“ říká například, „když pro mě fyzično nikdy nebylo podstatné a sám se sebou jsem si ho nijak nespojoval.“
Popisuje, jak se odmala cítil jiný než ostatní děti, ale uměl se společensky přizpůsobit: „Když všichni chtěli, ať jsem holka, hrál jsem roli holky.“
Krize přišla za covidových lockdownů, to mu bylo patnáct. „Spoustu času jsme tehdy trávili v nejužším rodinném kruhu na chalupě a já se v té izolaci psychicky propadal níž a níž. Zároveň jsem ale měl čas přemýšlet o své skutečné identitě, zjišťovat dostupné informace, a čím dál víc mi docházelo, že se jako holka vlastně necítím.“
Rodičům se to ještě několik let bál oznámit, ale sestře, dvojčeti, bylo od začátku všechno jasné. „Jednou v noci jsem to nevydržel a vzbudil ji: Ségra, já nejsem holka! Sotva otevřela oči, řekla jen: No a co? Nech mě spát!“
V osmnácti svou situaci vysvětlil rodičům básní, kterou v podcastu zpaměti odrecituje. Máma i táta zůstali v naprostém klidu. V téže době se začal Dexter naplno věnovat nejen modelingu, ale také herectví – nejprve ve filmu Amerikánka. Vzápětí mu dal režisér Olmo Omerzu hlavní roli ve filmu Nevděčné bytosti, který měl světovou premiéru na loňském festivalu v San Sebastiánu a tento týden konečně vstoupil i do českých kin.
-
Má štěstí, že si dobře pamatuje sny. Občas jí v nich zdarma přistane verš, kousek písničky. „Jednou jsem se třeba probudila s tímhle zvláštním vzkazem: Možná, že víš, snad jen tušíš, že ve svém sadě jsi vlastním stromem… Přemýšlela jsem o tom a připadal mi čím dál důležitější,“ říká v dalším díle podcastu Host Reportéra hudebnice, zdravotní klaunka a koňařka Lucie Dlabolová.
„Například můj životní příběh nezačal úplně šťastně, ale dnes, když je mi padesát a najednou jsem vydala první desku, je naopak velmi pozitivní,“ vysvětluje. „Ten verš ze sna, který jsem dala do písničky, vystihuje mé silné dlouhodobé téma. Úplně vidím ten obraz, že jsme sami sobě sadem nebo zahradou, o kterou se buď staráme, nebo ji necháme zplanět – každopádně to máme ve vlastních rukou.“
Lidí se Lucie často ptají na jejího mimořádného otce, skvělého skladatele a klavíristu Jiřího Bulise. Tento bohém patřil až do své předčasné smrti („Vyboural se v den, kdy mi začínal svaťák“) k zásadním postavám HaDivadla nebo Divadla Na provázku a zároveň psal vynikající hudbu do filmů Věry Chytilové nebo Juraje Jakubiska.
-
Přibývá nám firemních týmů. Dlouhý štafetový závod je výborný teambuilding, říká šéfka Vltava Runu
Nejslavnější z českých běžeckých štafetových závodů má čtrnáctiletou historii a za tu dobu se kuriózních historek nastřádalo hodně. „Nikdy nezapomenu třeba na běžce, který se ztratil,“ říká v dalším díle podcastu Květa Látalová, šéfka Vltava Runu. „Tehdy jsme dokonce museli aktivovat záchranné složky, ale on nakonec dorazil na svoji předávku v taxíku s tím, že bez peněz a mobilu zabloudil do Rakouska. Až tehdy mohl řidiči konečně zaplatit.“
Samotná Květa si „svůj“ závod nikdy nezaběhla. „A ani nezaběhnu, protože přece jen musím dohlížet na to, aby se dobře běželo těm skoro čtyřem tisícům přihlášených.“
V rozhovoru vypráví, že pokud si má Vltava Run zachovat své kouzlo, nedává smysl kapacitu navzdory obrovskému zájmu dále rozšiřovat – takže i v příštích letech bude vždy startovat jen něco málo přes tři stovky (obvykle dvanáctičlenných) týmů. „Všimla jsem si, že hodně přibývá těch firemních. A dává to podle mě logiku, protože štafetový závod, ve kterém během jednoho víkendu čeká na každého člena zhruba třikrát deset kilometrů v úžasné krajině, je vlastně výborný teambuilding.“
V podcastu mluví i o speciálních kategoriích, včetně té, jíž se letos zúčastní moderátor Poláček: „Sólově vás celých 370 kilometrů ze šumavského Zadova do pražského Braníka poběží tentokrát devět.“
A na závěr Květa Látalová překvapí informací o tom, že se už brzy pokusí přenést vltavskou atmosféru do Španělska: „První červnový víkend pořádáme štafetový závod Camino de Dragones z Pyrenejí do Barcelony. Primárně samozřejmě pro místní běžce, ale i tam se nám už přihlásilo několik českých týmů.“
- Laat meer zien
